Moře pod hvězdami

XXIV.

Čas byl momentálně proti mě. Celou tu dobu jsem hledala vhodnou příležitost, kdy mu vše řeknu, ale neměla jsem to štěstí. Pozítří odlétám a já neměla nic zabaleno a připraveno. Doufala jsem, že dnes v podvečer se konečně k tomu odhodlám, a vše dobře dopadne. Pozvala jsem Erica na večeři, kde mu o tom řeknu, a navrhnu, aby jel se mnou. Zbytek se uvidí. Už od samotného rána jsem však měla v břiše divný pocit. Něco mi říkalo, že to nebude tak jednoduché, jak si to maluji.

Vrátila jsem se z nákupu a pustila se do vaření. Šlo to docela od ruky. Celou tu dobu jsem si chystala řeč, jak začnu, a jaké slova zvolím. Byla jsem tak neskutečně nervózní. Neměla jsem povahu na to, abych mu prostě ublížila a s chladnou hlavou zmizela. Na to jsem neměla žaludek. Erico si zasloužil, abych s ním jednala na rovinu. Z jedné strany jsem o něj nechtěla přijít, ale zase na tu stranu druhou jsem chtěla cestovat, poznávat svět, nové lidi, či zvyky. A bylo více než jasné, že Erico se mnou třeba pojede, ale jen na pár dní.

Večeře byla hotová, a já běžela po schodech do ložnice, abych se oblékla do něčeho slavnostního. Chtěla jsem si udělat jakžtakž příjemný večer. Modlila jsem se za to. Oblékla jsem si žluté, pohodlné šaty a vlasy si učesala do vysokého culíku. Poté jsem se navoněla parfémem a šla dolů.

Erico již byl v obýváku, a když jsem viděla, co drží v ruce, krve by se ve mě nedořezal. Evidentně ho zvědavost dohnala k tomu, aby si přečetl dopis od Janniky, a k tomu držel i moji letenku do Monaka. Udělalo se mi nevolno.

"Kdy přesně si mi o tom chtěla říct?" optal se bez pozdravu, ukázal na letenku a položil ji i s dopisem na konferenční stolek.

"Erico, snažila jsem se, ti to říct, už jakou dobu, ale nenašla jsem vhodnou příležitost," sykla jsem.

"Proboha! To u toho potřebuješ svíčky a fanfáry, nebo jakou příležitost máš na mysli!" zavrčel.

"Ne, jen jsem nevěděla, jak na to," sykla jsem.

"Říkala jsem si, jestliže bys nechtěl jet se mnou," řekla jsem rychle, ale Erico se jen uchechtl, a zakroutil hlavou.

"Kdybys chtěla, abych letěl s tebou, jistě bys mi to řekla dopředu, abych si v práci zařídil volno! Či by tady ty letenky byly dvě! Nemám pravdu?" opáčil.

Pěkně jsem se do toho zamotávala. Bylo jasné, že cokoliv řeknu, ho nijak nepřesvědčí, že jsem mu nechtěla nějak ublížit, a naopak se snažila mu o tom říct. Bohužel, skoro vždycky do toho něco přišlo. Párty u Mateuse, kde musel všude rozhlásit, že spolu chodíme, výlet do jeho rodné vesnice, a seznámení s jeho mámou, pak další párty tentokrát u Cruze, kde jsem si nemohla dovolit s ním kdoví jak se hašteřit, a nakonec jeho pracovní nasazení. Tak kdy jsem mu o tom měla říct?

"Jak dlouho tam budeš?" optal se.

"Nevím, nad tím jsem ještě nepřemýšlela," sykla jsem. Erico si prohrábl vlasy.

"Výborně. Tak proto jsi chtěla volný průběh? Využít mě, užít si, a pak mě odkopnout?" vypískl.

"Proboha. Tak to vůbec není! Když jsme si spolu začínali, absolutně jsem o dalším dědictví nevěděla! To až jsem našla tu skříňku v pianu! Tam byl tento dopis, a klíče od bytu v Monaku," vypískla jsem.

"Já hlupák, jak jsem se mohl do tebe zamilovat! Mělo mě napadnout, že budeš stejné krve jako Jannika! Jenom si užívat, lhát, ničit, a pak se zdejchnout!" zuřil.

"Tak to přeháníš Erico. Nikdy bych neudělala vědomě nic, čím bych ti mohla ublížit. Nemůžu za to, co mi teta odkázala. A rozhodně si nemyslím, že bych byla stejná jako ona. Přísahám, že jsem o té závěti nevěděla, bylo to v té skříňce. Sám si u toho byl, když jsme ji objevili," chrlila jsem ze sebe.

"To ti věřit můžu a nemusím! Na rovinu si se mnou taky kdoví jak nejednala, když sis koupila letenku, a mě o tom neřekla!" zavrčel.

"Tu letenku mám doma už čtrnáct dní, chtěla jsem se tím dokopat ti o tom říct, ale nenašla jsem vhodnou dobu kdy ti to říct!" mluvila jsem.

"To už jedno. Shrňme si to. Odlétáš pryč, já nemám tolik volna, abych mohl letět s tebou, nevíš, jak dlouho tam budeš, a vztahy na dálku s nejasnou budoucností nikdy nefungují, takže z toho plyne jedno!" vyprskl a protřel si spánky.

Nebyla jsem schopna mu cokoliv odpovědět. Měl pravdu v tom, že jsem mu o tom měla říct, a nehledět nalevo ani napravo. Jistě by mě měl radši, kdybych mu to na rovinu řekla, než ho postavila před hotovou věc. A k tomu jsem tu nechala volně ležet tetin dopis, který si přečetl. Byla jsem sama na sebe tak rozzlobená.

"Náš vztah je u konce. Děkuji za příjemný večer," zasyčel. Do náruče vzal svého kocoura a chtěl odejít, ale já ho ještě nechtěla pustit.

"Počkej, uvařila jsem večeři. Posaďme se, na něco společně přijdeme," rychle jsem seskočila poslední schody, a cupitala za ním. Doběhla jsem ho až na terase.

"Nikam nepojedeš?" zeptal se. A tím mě překvapil i a zároveň mi tím trochu vyrazil dech.

"Já..." nestačila jsem nic říct, jelikož mi skočil do řeči.

"Tak vidíš. Jiná cesta není," řekl a definitivně zmizel, ladným skokem přes zídku i s Francem pod paží.

Do očí se mi nahrnuli slzy a já jim nechala volnou cestu. Bylo mi tak zle, ze sebe samotné. Neměla jsem chuť k jídlu po tom všem, a rovnou zapadla do ložnice, kde jsem propukla v pořádný pláč. Hrudník mě pálil, svíral se mi, a bolestivě mě v něm bodalo. Další zklamání, za které jsem však mohla poděkovat jen a jen sobě. Zjistila, že ho taky moc miluji, ale musela jsem dostat kopačky.

Asi po hodině a půl jsem slezla schody a vytočila Cristelino číslo. Doufala jsem, že mě malinko utěší, byť by mě mohla i seřvat. Byl to její brácha. Jenže jinou kamarádku jsem zde neměla. Jakmile mi to vzala, vše jsem ji dopodrobna vylíčila. Samozřejmě ze mě nebyla vůbec nadšená, něco málo jsem si od ní vyslechla, ale slíbila mi, že dá na Erica pozor. Byla ke mě až moc upřímná, což mi moc klidu nepřineslo, ale pak mě podpořila. Byla jsem jí za to vděčná.