Moře pod hvězdami

VI.

Představa, že by se naši rozvedly byla pro mě, jako pro jejich dítě taková zvláštní. Pravdou bylo, že otec vedle mé matky si moc života neužil. Vše muselo být podle Elen, a pokud otec nestál o hádky, musel se vším souhlasit. A takto to šlo dlouhých dvacet tři let, co byly spolu. Nemohla bych se divit, kdyby k tomu rozvodu došlo. A také bych to neměla právo otci zazlívat. Doteď neměl jednoduchý život.

Byla jsem za otce ráda, že měl šanci, začít si konečně užívat. Vychutnat si ty chvíle, dokud to šlo. Život byl příliš krátký. Musela jsem začít přemýšlet, co budu dělat. Bez táty tady rozhodně nevydržím. Zblázním se dočista. Chtělo se mi plakat, křičet a něco rozbít. Máma ve svém nitru nebyla zlá, ale všechno přeháněla, v dobré víře nenechala člověka vydechnout. A byla jako neřízená střela, a svojí přehnanou starostlivostí všechny okolo sebe ničila.

"Tak a nyní přečtu i dopis pro vás, slečno Riemann," řekl pan Tovainen, a mě spadla brada snad až na zem. Teta odkázala i něco málo mě?

"Milá moje neteřičko. Jestliže sis myslela, že jsem na tebe zapomněla, tak ses spletla. Jak bych mohla na tebe zapomenout? Na tvoji dušičku, která je tak spoutaná, a hlídaná, jsem také myslela. Zasloužíš si, abys byla volná, a poznala něco nového. A proto ti odkazuji svůj malý domek v Lisabonu, se vším všudy, co v něm najdeš. Užij si ho, a poznej krásy okolí. Budeš nadšená, za to ti ručím. K tomu ti odkazuji bankovní účet v Lisabonu s penězi, které ti vystačí snad na sto let, abys svoji duši uzdravila a naplnila radostí. Pan Tovainen ti všechno vysvětlí a předá. Nauč se žít podle svého, buď divoká, a nespoutaná jako já. Je to něco kouzelného, a nepopsatelného. Uvidíš sama, a pochopíš. Najdi svůj ráj, a jakmile ho najdeš, najdeš i svůj domov. Tvoje občas praštěná tetička Jannika Riemann," dočetl pan Tovainen.

Měla jsem pocit, že se zblázním štěstím. V jedné chvíli jsem byla troskou, a v malém okamžiku jsem byla překrásnou labutí. Jak rychle se to všechno přetočilo o sto osmdesát stupňů. A jak jsem za to byla ráda, to jsem neuměla popsat. Slzy mi tekly proudem. Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Pomalu jsem se začínala smiřovat, že se odsud nedostanu snad ani na dovolenou, a na byt také nikdy nedosáhnu. Najednou jsem vlastnila domek a dokonce až v Lisabonu. V krásném a slunném Portugalsku. Nemohla jsem popadnout dech. Myslela jsem, že mi srdce vypoví službu, jak rychle mi bušilo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli sedět, nebo stát, či chodit. Z ničeho nic se mi naskytla šance, o kterou bych v životě nezavadila. A to díky tetě. Jannika byla neuvěřitelná žena. Vždy mi rozuměla, jako nikdo před ní.

"Tady máte klíče a bankovní kartu od účtu v Lisabonu," řekl pan Tovainen a věci mi předal. Na kroužku byly dva klíče. Jeden z nich byl klasický bezpečnostní klíč, který se běžně vyrábí ke vchodovým dveřím, ten druhý však vypadal jinak. Byl pevný, a tvarově zvláštní. Visel u nich i přívěsek portugalské vlajky, a krásný zlatý nápis Lisabon, který byl zvlášť.

Když jsem klíče do svého nového začátku převzala, a měla jsem je na dlani, cítila jsem se nepopsatelně. Měla jsem pocit, že mi narostly křídla, která jsou schopná mě vynést až do oblak, na samotný vrchol blaha. Pozvánka do nového života, do nových a neobyčejných zážitků. Pevně jsem sevřela klíče s platební kartou v dlani a zasnila se. Úplně jsem před sebou svůj dokonalý život viděla. Sama a bez matky. Budu si žít, jak já uznám za vhodné. Objevím krásy okolí, a vyléčím svoje bolavé nitro. Věděla, jsem že nyní konečně můj život bude za něco stát. Budu žít tak, aby na mě teta Jannika byla pyšná.

"Koukám, že vám tetino dědictví udělalo největší radost," řekl pan Tovainen, když sledoval, jak si klíče prohlížím, a přendávám je z ruky do ruky. Držela jsem v rukou svůj nový začátek a ta představa se mi líbila.

"Na rovinu vám můžu říci, že jsem nečekala, že by teta odkázala i něco mě. Nepřipouštěla jsem si to, že by mě mohla mít natolik ráda. Díky ní se podívám tam, kam bych se nikdy nepodívala. Můj dosavadní život byl dost složitý, a toto celé mě nastartuje a pomůže vidět vše, jinýma očima," opáčila jsem a malinko se usmála.

"Vždyť si to zasloužíš Ingrid, a Jannika o tobě vždycky moc hezky mluvila," ozval se do naší debaty i táta. Usmála jsem se. Byla jsem za to ráda.

"Vyřídil jsem, co jsem slíbil, a nyní už půjdu. Jsem rád, že jsem vás konečně zastihl," řekl a vstal z křesla. Podali jsme si ruce.

"A jak to bude s pohřbem?" optal se ještě táta. Vůbec mě to nenapadlo. Opět jsem se cítila mizerně, zajímali mě jen klíče v ruce a nenapadlo mě, se zajímat, jak to bude s posledním rozloučením.

"Ach ano. Jannika Riemann-Tomingas se nechala spálit, a rozptýlit právě na té skále, z které skočila. Tvrdila, že by nemohla setrvávat na jednom místě zaživa, natož tak po smrti. Prý rozptýlením popela na tom vrchu, bude pokračovat tam, kde skončila. Opět bude létat po světě. A tak jí to bylo umožněno," hovořil tetin právník. Přesně taková ona byla, a sedělo to na ni.

"To dává smysl. To je celá moje sestra," připustil Armin.

Rozloučili jsme se panem Tovainenem a vrátili se do obýváku. Chvíli jsme každý mlčky přemýšleli o tom, co se nyní stalo, a co to pro nás vlastně znamená. Zajímalo mě, jak se k tomu celému postaví táta. Jak se rozhodne? Zůstane tady, a bude to dál snášet, nebo odejde? Pravdou bylo, že já i brácha Sten jsme byly dospělý, a již jsme se o sebe dokázali postarat sami. Nemusel se na nás již ohlížet. Možná si lámal hlavu s tím, co bude s matkou, když zde zůstane sama. Byla dospělá, a nikdo se o ni starat nemusel.

"Co mám dělat, Ingrid?" zeptal se mě táta. Potřeboval ode mě radu, a modlil se, abych ho podržela. Cítila jsem, že chce minimálně na nějaký čas odejít.

"Měl bys poslechnout tetu, a trošku si toho života užít. Celý život skáčeš tak, jak Elen píská. Jsi přeci svéprávný muž, můžeš si dělat co chceš, a kór, když nemáš žádné závazky. My jsme už velcí," řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála. Oplatil mi můj úsměv a obejmul mě.

"Díky Ingrid, jsi hodná holka," řekl mi.