Moře pod hvězdami

LXIV.

"Všechny smlouvy napravím. A pomoc bráchy by mi také bodla," uslyšela jsem hovořit Daria.

"To bys měl, jinak připravíš firmu o nemalé peníze! Jste dospělý lidé, Dario, musíte se domluvit," zasyčel na něj jeho otec.

"Ta tvoje rádoby přítelkyně ti akorát zatemňuje mozek!" vyprskl ještě stále rozzlobený pan Lukarić.

"Ingrid do toho prosím netahej, za nic nemůže. Nechápu, co proti ní máte," zaúpěl Dario.

"Všechno. Drzá, nevychovaná, vychcaná až půdu. Kdo ví, co je zač. Vycucá z tebe peníze a pak tě odkopne, jako všechny jí podobné. Kdybych to věděl, ještě bych si to s předáním firmy rozmyslel," hovořil otec. V hrudi mě to zabolelo. A co teprve samotného Daria?

"Mýlíš se, tati. Neznáš ji, nemáš právo ji soudit, a už vůbec ne, z jediné návštěvy, kde jste ji vůbec hezky nepřivítali," řekl Dario smutným hlasem.

"Dario, jestliže sis to neuvědomil, jsme velice vysoce postavená rodina. Dobře víš, kam náš rod až sahá. Do jakého století. Ona se mezi nás prostě nehodí. Jen se ji zalíbila představa života v luxusu. A v tom to je. Skonči to za včas, radím ti dobře," řekl již o něco mírnějším hlasem. Po tvářích se mi začali kutálet slzy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Netoužila jsem potom, aby se jejich rodina rozhádala kvůli mě. Jenže Daria jsem se nechtěla vzdát.

"Promiň tati, ale já se Ingrid nevzdám. A ani nemůžu. Po druhé už bych to nezvládl." opáčil odhodlaně.

"Dělej jak myslíš, ale hlavně se o tu firmu starej pořádně!" řekl a zmizel.

Rychle jsem se vrátila za Rominou, a posadila se zpět na barovou židli. Zajímalo mě, co tím Dariův otec myslel? Mohli by mít modrou krev? I kdyby. Spíš mě těšilo, že se mě můj partner zastal.

"Ingrid nezlob se, ale budu muset ještě na chvíli odejít do práce," řekl Dario, a když přišel uvazoval si kravatu.

"Pokusím se vrátit, co nejdříve," řekl mi a políbil mě na tvář. Jen jsem kývla. Než jsem stačila cokoliv říct, byl pryč. Povzdechla jsem si.

"Jak se Dariovi rodiče chovali k Eně?" zeptala jsem se Rominy, když jsem si byla jistá, že nás nikdo nemůže vyrušit.

"Přívětivě. Ena Franić, a její rodina taktéž pochází z velice vážného rodu," opáčila mi.

"Co máte s těmi rody, pořád?" zeptala jsem se a prohrábla si vlasy.

"Rodina Franić jsou šlechtici, a jejich rod sahá až do patnáctého století, ovšem jakmile Eniny rodiče zemřou, skončí i jejich rod. Ena byla jejich jediné dítě. Kdyby žila, byla by zde šance, že by alespoň částečně jejich rod neskončil," hovořila Romina. Vykulila jsem na ni oči.

"A zdejší rodina?" zeptala jsem se, když jsem našla odvahu na pokračování.

"Pokud vím, jejich rod se datuje od roku dvanáct set třicet, až po současnost. Jsou to taktéž šlechtici. V minulosti byly prý velcí páni, s obrovskou mocí. Pochází z Dubrovníku," opáčila mi. Když jsem to uslyšela, málem jsem spadla z barové židle. Tím se mi Dario rozhodně nepochlubil.

"Tak teď už tomu rozumím, proč mě tolik nemusí. Jsem obyčejná holka, od nikud," řekla jsem smutně.

"Bohužel, dostala jste se do rodiny, kde to rozhoduje o všem, a názor ostatních vysoce postavených je důležitý," namítla Romina.

"V dnešní době už něco takového nikoho nezajímá, už jen Omiš, nikde jinde by si z nich nikdo nic nedělal," řekla jsem.

"Mýlíš se, zdejší rodina má plno vlivných kontaktů po celém světě. Dokonce až v Americe. Holka, máš před sebou silné soupeře," vyvedla mě z omylu.

"Já ale nechci s nikým soupeřit, miluji jenom jejich syna!" vypískla jsem.

"Já ti fandím, ale já jsem zde ten nejpodřadnější článek ze všech," řekla Romina. Jen jsem kývla a šla pryč. Potřebovala jsem utéct z reality. A tak jsem sáhla po albu. Tam bylo vše, jak má být.

Nový Zéland byl taktéž pohádkový. Hory, jezera, moře. Krásné počasí. To byla taková krása, že člověku už docházeli slova. Již neměl slovní zásobu na to, aby to byl schopný nějak vypodobnit. Popsat. Převyprávět. Říct. Vylíčit. To člověk musel zažít na vlastní kůži. A zde v této neodolatelné zemi se stalo něco, co bych nikdy nečekala, že se stane.

Vypravili jsme se na výlet. Měli jsme s sebou kajaky, a s průvodcem a dalšími lidmi, jsme se plavili po krásné a čisté vodě. Viděla jsem až na dno, a na veškerý život, který v té vodě byl. Tu nefalšovanou a silnou energii jsem se snažila do sebe naplno vstřebat. Jako bych si tím snad prodloužila život. Jako by to snad mělo ten dar dávat život. Zamilovala jsem si to stejně, jako Bali. A přemýšlela, že bych se sem jednou chtěla vrátit.

Dopluli jsme k jednomu nádhernému místu, kde byl výhled na hory, a moře. Mohli jsme se zde i vykoupat, a tak jsme neváhali. Cákali jsme po sobě vodu jako smyslu zbavení, a ostatní výletníci nás měli nejspíš za blázny, ale nám to bylo jedno. My si užívali. Jakmile jsme se malinko uklidnili, Marko se mi přisál na rty, a přede všemi mi dal takový polibek, který jsem od něj ještě neznala. Nikdy mě takto nepolíbil. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Požádal mě, jestliže bych se k němu mohla otočit zády, a neotáčet se, dokud mi nepoví. Musela jsem mu to slíbit. A já slíbila, a dodržela. Hlavou mi proudilo snad milion myšlenek, a já myslela, že se z toho očekávání zblázním.

Překvapil mě, a přišel ke mě zezadu, a začal mi šeptat do ucha: "Jsi žena, mého života. Vím, že s tebou mohu vždy počítat. Jsi ta nejkrásnější žena, jaká kdy na této planetě chodila, a budu o tebe bojovat do roztrhání těla. A s takovou ženskou, jako jsi ty bych chtěl i zestárnout," Pak mi dovolil se otočit čelem k němu. Když jsem to uviděla, málem jsem sebou praštila. Z očí mi vytryskly slzy, a myslela jsem, že nebudu schopná popadnout dech.

Marko přede mnou klečel, v ruce měl krásnou a otevřenou krabičku. A uvnitř byl dechberoucí prstýnek s briliantem. Blýskal se na celé okolí. A pak pronesl tu větu, o které snad sní každá žena. "Vezmeš si mě?" Dychtivě a netrpělivě čekal na odpověď. Jenže já se musela nějak sebrat, vzít na to sílu. Byla jsem naprosto v šoku. Něco takového jsem nečekala. Překvapil mě, zastihnul mě nepřipravenou, což je správně.

"Ano!" vypískla jsem nadšeně a skočila mu do náruče. Bylo vidět, jak se mu ulevilo, ale já byla neskutečně šťastná. Chtěl, aby náš život byl ruka v ruce. Tak jak to má být, a já neměla námitek. Nasadil mi na prsteníček levé ruky ten překrásný prsten, a přisál se mi na rty. Ostatní jenom tleskali a gratulovali.

Prohlédla jsem si fotku, kde Jannika ukazuje na prstu prsten. Byl opravdu nádherný. Marko zde byl uvolněný, a veselý. A pak fotky novozélandské krajiny byly taktéž dechberoucí. Krásné. Opravdu krásná pohádka. Byly párem, kterému to jako jednomu z mála vyšlo. Nebýt Markovi nemoci, nejspíš by spolu zůstali navždy. A milovali se stejně jako tenkrát. Jenže osud to chtěl jinak.