Moře pod hvězdami

XXXV.

Manželství s Markem bylo šťastné. Rozuměli jsme si, a bylo nám spolu krásně. Dodělali jsme školu, a začali si užívat. Byl to život, o kterém se všem okolo nás mohlo jen zdát. Navštívili jsme spoustu krásných zemí. Francie, Velká Británie, Španělsko, Egypt, Thajsko, Austrálie a Brazílie. Procestovali jsme toho spoustu, mám plno krásných vzpomínek. Nedokážu to popsat, jak překrásné to bylo.

Když jsme se vrátili zpět do Talinnu, našli jsme si krásné bydlení. Chtěli jsme se usadit. A začali jsme se pokoušet o miminko. Být rodina. Vše, mělo být, tak jak má. Jednoho dne přišel dopis. Byla to pozvánka na svatbu od Elen, s kterou jsme se neviděli roky. Říkali jsme si, že nejspíš už našla toho pravého, a díky tomu nám oběma odpustila. Bylo to tak osvobozující. Rozhodli jsme se, že přijdeme.

Až u obřadu jsem zjistila, koho si vlastně bere. Nevěděla jsem o jejich vztahu zhola nic. Kde a jak se potkali, co spolu zažili. A podobně. Vždyť jsme spolu roky nemluvili. Nevěděla jsem, jak na tu skutečnost mám vlastně reagovat. Mám mít radost, nebo co mám vlastně dělat? Říkala jsem si, že bych měla být ráda, budeme příbuzné. Jenže něco mi v tom nehrálo. Znala jsem Elen dost dlouho na to, abych poznala, že její úsměv není zrovna upřímný. Co když se však změnila, a jenom se mi to všechno zdá? U oltáře řekla Ano, mému mladšímu bratrovi Arminovi.

Jakmile jsme se přesunuli do restaurace, a do sálu, kde se mělo slavit, jsem se dozvěděla pointu toho všeho. Myslela jsem si, že je to jen hloupý sen. Bohužel, nebyl. Pamatuji si do nejmenších detailů, co mi tenkrát řekla.

"Říkala jsem ti, že se jednou pomstím za to, jakou si mi byla kamarádkou!"

"Prosím?" Její slova jsem si uvědomila, ale nebrala jsem to tak, že by se tím mstila mě.

"Vzala jsem si tvého bratříčka Armina, a nyní mu to manželství opepřím! Bude skákat tak, jak já budu chtít! Udělám z něj svého poskoka! Takto pod pantoflem nebyl ještě žádný manžel, jako bude tento!" Z toho co říkala se mi dělalo nevolno. A Markovi se to také nelíbilo. Snažila jsem se jí nějak obměkčit, udělat cokoliv, aby se to nějak spravilo, ale marně. Stala se z ní mrcha prahnoucí po pomstě, a touze rozbít vše na co přijde.

"To snad nemyslíš vážně! Armin ti nikdy nic neudělal, nezaslouží si, abys s ním takto zacházela! Jak můžeš být tak krutá! Jestliže máš potřebu se pomstít, tak se pomstí mě, nikoliv Arminovi!" Zoufale jsem ji žadonila, prosila, nabízela cokoliv bude chtít, ale trvala si na svém.

"Budeš se dívat, jak tvůj bratr trpí. A pozdě něco rozmlouvat! Jsem těhotná! A Armin mě miluje! Bezmezně!" Zavrčela, a s vítězným smíchem od nás odešla.

Opravdu. Armin ji natolik miloval, že cokoliv mu vysvětlit bylo nemožné. Nedal si říci. Těšil se na to, že se stane tátou, že neviděl nalevo ani napravo. Bylo mi zle ze sebe samotné. Zničila jsem život jednak Elen, které jsem přebrala její životní lásku, jelikož jsem se do jejich vztahu z jisté vypočítavosti vložila, a ona na oplátku ničila postupně Armina. A chtěla, abych se na to koukala. Takže jsem zničila život dvěma lidem. Trápilo mě to. Marko mě utěšoval, ale nepomáhalo to.

Po nějaké době se usmálo štěstí i na nás dva. Nicméně jenom na krátko. Otěhotněla jsem a čekala naše první dítě. Měl to být chlapeček. Přáli jsme si aby se jmenoval Mati. Vše jsme měli připravené, celou výbavičku. Když nastal čas jít do porodnice, vše šlo tak jak mělo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně. Když však Mati přišel na svět, nedýchal, a byl okamžitě oživován. Ten bezmocný, zoufalý a bolestivý pohled bych nepřála zažít žádné matce.

O našeho syna jsme přišli. Lékaři ho nebyly schopni přivést k životu. Držet ho v náruči byl zvláštní pocit. Prosila jsem boha o zázrak, ale mé prosby nebyly vyslyšeny. Zlomilo mi to srdce. Stále jsem držela v náručí to malé křehké tělíčko, a nechtěla ho pustit ze své náruče. Nikdy mě bolest z jeho ztráty nepřešla, a ani teď, když píšu tyto řádky. Stále cítím tu neutuchající bolest v mé hrudi, která mě celou spaluje, a bodá do mě.

Marko to taktéž těžce nesl. Když jsme přišli domů, byly jsme stále dva. Bylo to hrozné. Na celou výbavičku jsem se nebyla schopná ani podívat. Celé noci jsem proplakala, a Marko se snažil ze všech sil mi být podporou, ale nic nemohlo utišit moji bolest.

Čas to malinko uklidnil, ale nikam to nezmizelo. Vidět vyrůstat Stena a tebe byla radost. Moc jsme vítáni nebyly, ze strany Elen samozřejmě, ale párkrát jsem chtěla vidět, jak rostete. Kdykoliv jsem se Elen podívala do očí, viděla jsem v nich jen posměšek a pohrdání. Neměla jsem sílu na to, snášet to častěji.

Nakonec jsem se nevyhnula další ztrátě. Taktéž velice zničující. Marko těžce onemocněl, a ze zdravého sportovce se postupně stal vozíčkář. Pečovala jsem o něj, jak jsem mohla, ale proti sobě jsem měla silného protivníka. ALS mi ho nakonec vzala. A tak jsem zůstala sama. Byl pro mě vším. Nikdy jsem nikoho nemilovala tolik, jako právě jeho. A takto jsem se stala bohatou ženou. Vyměnila bych to zato, jen abych měla zdravého syna a jeho otce. Abychom se mohli nazývat rodinou.

Když jsem dočetla deník, sotva jsem popadala dech. Nebyla jsem schopna pohybu. Lecos se mi vysvětlilo. Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Byl to silný příběh, ženy, která chybovala, byla nucena žít s tím, že zničila život dvěma lidem, a sama svůj život měla plný bolesti a ztráty. Po tvářích mi stékali slzy. Už jsem na tetu pohlížela jinak. Otočila jsem stránku a zjistila, že je tam ještě něco napsáno.

Tvé další kroky zamíří do další krásné země. A zaručuji ti, že to bude opět stát za to. Věř mi. V té zemi jsem byla sice jen chvíli, ale i tak našla místečko v mém srdci.

Říká ti něco ostrov Kefalonie? Ne? Kde bys ho hledala? Nepovím ti. Patří k Řecku.

Veškeré podklady najdeš v ložnici. V šuplíku toaletního stolku.

Běž, užívej, poznávej. A žij svobodně.

Teta.