Moře pod hvězdami

LI.

Na chvíli jsme se ztratili. Dario otevřel dveře od pokoje, a vstoupili jsme dovnitř. Ocitli jsme se v místnosti, která jak bylo vidět dříve patřila Dariovi. Na stěnách byly plakáty fotbalistů, pohodlná a větší postel byla v rohu místnosti, obří pytel na sednutí, s lampou nad ním, a knihovnou. Neunikla mi ani kytara visící na zdi. Nechyběl ani psací stůl s židlí. Trávil zde spoustu času, když ještě bydlel s rodiči.

"Tady od nich budeme mít chvíli klid," řekl a opřel se o zavřené dveře.

"Pěkný pokoj," řekla jsem a opřela se o psací stůl.

"Díky. Dlouho jsem zde nebyl," řekl a posadil se na židli.

Cítila jsem to lehké napětí mezi námi. Donutilo mě to zhluboka dýchat. Nikdy jsem takové pocity nezažila. V životě mě potkalo spoustu mužů a vztahů, ale žádný v sobě neměl to, co měl právě tento muž, který seděl na židli a upřeně si mě prohlížel. Měla jsem dojem, že takový mužský se rodí snad jednou za sto let. Jinak bych přece už nějakého takového potkala. A kór když jsem měla tolik vztahů, které mi samozřejmě nikdy moc dlouho nevydržely. A víme důvod. Po chvíli jsem loktem zavadila o rámeček s fotkou. Podívala jsem se na něj, a malinko oněměla. Byl na ní Dario, zhruba asi o pět let mladší, a spolu s ním nádherná zrzka. Na jednu stranu měla takový netypický vzhled, ale jí to slušelo. Sama jsem byla schopná o ní říci, že krásnější ženskou jsem snad nikdy neviděla. A podle Dariova zářivého, šťastného a milujícího pohledu a úsměvu jsem usoudila, že spolu chodili. Nejspíš to byla minulost. Můj pohled se přesunul z fotografie na Daria. Jeho tvář nevypadala, jako na snímku. V jeho modrých očích jsem uviděla ohromnou bolest, stesk, a trápení. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla v takovém rozpoložení.

"Jmenovala se Ena Franić," řekl a těžce vydechl. Mlčela jsem, trpělivě jsem čekala, jestliže mi o ní řekne víc. Proč o ní mluví v minulém čase. Nejspíš se něco stalo, něco zlého.

"Ingrid. V mém životě se stala událost, která mě navždy poznamenala. Udělala ze mě chladného, ztrápeného, a zoufalého muže. Takový jaký jsem, doteď děvkař, a bezcitný sukničkář, jelikož jsem ublížil hodným holkám. Myslel jsem si, že těmi večírky, opojený pořádnou dávkou alkoholu, a střídání holek, jako ponožky, že na to díky tomu zapomenu, nebo že se to snad tím vším vyřeší. Bez úspěchu. Jen mě to ničí čím dál tím víc," hovořil. Posadila jsem se na stůl, předklonila jsem se, a chytila jeho ruce do těch svých. Naše pohledy se střetly.

"S Enou jsme se potkali na vysoké v Dubrovníku. Oba jsme tam studovali management. Jistě sis všimla, že je zvláštní, jiná, krásná. Byla. Zamilovali jsme se do sebe. Věděl jsem, že je to žena mých snů. Byla energická, vtipná, veselá, bezstarostná, a občas tak skvěle praštěná. Zažili jsme toho spolu spoustu. Jezdili po světě. Navštívili jsme Paříž, Londýn, Berlín, Barcelonu, Brusel, a Budapešť. A nebyly to poslední plány na společné cestování. Znamenala pro mě všechno, byl jsem pro ní ochotný udělat všechno," mluvil a já ho nepřerušovala.

"Představoval jsem si den, kdy ji na jejím vysněném místě, a to v Benátkách, požádám o ruku. Toužil jsem, aby byla mojí ženou, aby nosila prstýnek na prsteníčku levé ruky, jako se to normálně nosívá. Koupil jsem jí ten nejkrásnější prstýnek, který v tom zlatnictví měli. Cena nehrála žádnou roli. Ona byla výjimečná," mluvil a sotva se držel.

"Chvíli jsme byly tady doma. Koupil jsem si motorku. A byl jsem z toho nadšený. Pořídil jsem si ji z první výplaty. Eně se sice líbila, ale moc nadšená z toho tenkrát nebyla. A měla proč," tak těžce se mu hovořilo. Nevěděla jsem, jak mu mám pomoci.

"Jednou jsme si vyjeli na projížďku po nočním Omišu. Pamatuji si, že se jí nějak nechtělo. Měla strach. Kéž bych ji nenutil, a jel raději sám," vzdychl. Pomalu mi začalo docházet, co se asi přihodilo, a měla jsem z toho sevřený žaludek.