Pravá Nebelvírka

64. Removy vzpomínky (část 1.)

Ahoj, vítám vás u nového dílu! V následujících kapitolách se trochu ponoříme do minulosti a konečně vám odhalím, jak to všechno bylo. Dejte mi dolů vědět, jak se vám část líbila.

+ na mém profilu se dneska objevila nová ff s HP tematikou (The man of my life), tak mě moc potěšíte, když se na ní mrknete a popř. mi dáte vědět, co na ní říkáte..:) Příjemné čtení!

Dva páry nohou společně vycházely ze dveří mudlovského hostince. Nechávaly za sebou nejen alkoholem nasycený vzduch, ale i nedorozumění předešlé noci. Brunetka se důvěrně tiskla k hrudi světlovlasého muže, a jakmile jeho ruka pod kabátem vyhledala její bělostnou dlaň, něžně ji stiskla.

,,Jsi tak nádherná," zašeptal jí tiše do ucha, jakmile se zastavili v parku nedaleko hospůdky a za útlý bok si ji k sobě přitáhl ještě blíž. ,,Tak dokonalá," usmál se a vtiskl polibek do jejích voňavých vlasů.

,,Reme," špitla tiše jeho jméno. Líčka ji zrůžověla mrazem a ve svitu měsíce tak její tvář působila naprosto bezchybně.

,,Chtěl bych ti něco ukázat. Souhlasíš?" zeptal se a natáhl ruku ve znamení, že se chce přemístit někam do soukromí. Brunetka pouze kývla, a jakmile se letmo dotkla jeho nabízené dlaně, Remus pomyslel na svou pracovnu a zanedlouho namísto večerního parku stanuli v jeho bytě.

,,Víš, není pro mě lehké mluvit o tomhle období. Stala se velká spousta příšerných událostí, které jsem nedokázal zvrátit-"

,,Reme," zarazila jej a něžně pohladila po tváři zarostlé světlými vousy. ,,Víš přece, že o tom nemusíš mluvit, pokud se na to ještě necítíš. Nemusíš se do toho nutit."

,,Já ale chci," oponoval ji rozhodně. ,,Chci, abys věděla, co se stalo. Chci, abys to viděla," dodal a nato vytáhl ze spodního šuplíku komody hlubokou mističku naplněnou vodou. Třesoucí se rukou popadl hůlku a namířil jí k hlavě. S bolestným výrazem začal vytahovat jednu vzpomínku za druhou a opatrně je pouštěl do vody, kde se motaly jedna do druhé.

,,Dobrá," přikývla Hermiona a popošla k myslánce blíž.

,,Počkej-" zarazil ji.

,,Ať uvidím cokoli, nikdy tě nepřestanu milovat. Na to pamatuj," šeptla a poté už bez dalších slov ponořila hlavu do vody. Nato se začala bezhlavě propadat kamsi dolů. Netrvalo dlouho a obraz začínal znovu nabírat jasných barev. Jakmile se jí přestala točit hlava, rozhlédla se okolo sebe. Točité schodiště, pták Fénix a pozlacený nábytek. Nemusela přemýšlet dlouho, aby si uvědomila, kde se nachází.

Vtom se přímo před ní objevil hnědovlasý mladík, oděný ve stejném ošoupaném kabátu a s tváří zataženou starostmi. Nervózně si upravil límeček košile a hbitým pohybem zaťukal na dveře. Počkal na vyzvání a vešel.

,,Dobrý den, Brumbále," pozdravil slušně, jakmile vstoupil do té pověstně známé kruhové místnosti.

,,Á, Remusi, konečně jste dorazil. Čekal jsem na vás," opětoval mu pozdrav Albus a gestem jej vyzval, aby se usadil do jedno z volných křesel. Jakmile tak mladík učinil, objevila se před ním konev s vařícím čajem lahodné vůně, hrnek a tácek s Brumbálovými oblíbenými sušenkami.

,,Jak jste věděl, že přijdu?" zeptal se zprvu překvapený Lupin. Usrkl si horkého nápoje, pohlédl na něj a vtom mu to došlo. ,,Hermiona, že?"

,,Ano," pokýval hlavou muž. ,,Jsem zasvěcen do té nešťastné události stejně jako vy, Remusi," vysvětlil a prstem levé ruky si poposadil půlměsícové brýle o kousek výš.

,,Máte nějaký plán, pane profesore? Protože, abych byl upřímný-"

,,Ach, ano, ano, nějaké nápady mám," prerušil jej bodře a znovu si upravil brýle. ,,Ve volném čase, zatímco jsem čekal na váš příchod, jsem si dovolil zapátrat na vlastní pěst, pane Lupine. Jsem si vědom, že přání slečny Grangerové bylo, abychom se tím zabývali společně, ale víte, pokušení bylo příliš silné," omluvně se usmál, načež hůlkou uvolnil šuplík své komody, z nějž posléze začaly vylétávat rozličné předměty.

,,To jsou-to jsou-"

,,Viteály. Správně, pane Lupine," přisvědčil Albus a uznale pokýval hlavou. 

,,Jak jste to dokázal?"

,,Omyl, pane Lupine. Zatím jsem nedokázal nic. Nebo jen velmi malou část," pokroutil hlavou. ,,Ještě nás čeká spousta práce. Velká spousta práce. Jsme teprve na začátku."

Obraz se znovu zamlžil a vtáhl Hermionu zpátky do svého víru. První vzpomínka odešla a začala ji nahrazovat nová.

,,Pane profesore. Profesore Brumbále," volal zděšeně hnědovlásek na svého ředitele, jakmile doběhl do jeho pracovny. Tázaný stál několik stop od něj a cosi mumal k obrazům na zdi. ,,Co se to tady děje?" vykřikl a pohled upřel ven, kde se za okny míhala barevná kouzla a vyrvale narážela na skla opatřená zaklínadly tak, aby se nedala rozbít.

,,Nastala očekávaná komplikace, Remusi," odvětil rozvážně ředitel. ,,Musíme začít jednat. Voldemort odhalil naše záměry. Věděl jsem, že k tomu dojde. Věděl jsem to. Jen jsem to neočekával tak brzy."

,,Zničili jsme 6 viteálů. Co ty zbylé? Máte tušení, kde by se mohly nacházet?" zeptal se netrpělivě mladík. ,,Hermiona to řekla jasně. Nemůžeme ho porazit, dokud nezničíme všechny viteály."

,,Ano, ano," přikývl Brumbál. ,,Myslím, že vím, kde ty zbylé hledat."

,,Tak na co čekáme?" vykřikl Remus.

,,Ne, dnes ne, pane Lupine. Zničení prstenu vás příliš vyčerpalo," vysvětlilt a ukázal na jeho předloktí, kde se nápadně vyjímala ošklivá jizva připomínající hada zamotaného do lebky, stopa po zásahu temné magie. ,,Musíte se zotavovat. Na následující akci vás potřebuji v plné síle, Remusi. Zvládnete to?"

,,Jistě, pane," přisvědčil poslušně mladík.

,,Nikomu jste nic neřekl, Remusi? Ani svým přátelům?" ujišťoval se Brumbál.

,,Ne, samozřejmě, že ne," odvětil Remus. Jeho hlas zněl mírně unaveně a soudě dle jeho výrazu, mu ředitel tuto otázku nepoložil poprvé. ,,Tak jak jste řekl."

,,Správně, moc správně," pochvaloval si Albus. ,,Je nezbytné, aby časová osa nebyla příliš ovlivněna. Mohly by se pak stát ošklivé, opravdu ošklivě věci."