Pravá Nebelvírka

37. Mluvil jsem s Regulusem

Mladý čaroděj spěšně sbíhal schody vedoucí z pracovny jednoho z nejmocnějších čarodějů světa, bral je po dvou, protože ředitelna a i samotný Brumbál ho už jednoduše přiváděla k šílenství. Byl si moc dobře vědom toho, že svého chování bude možná později litovat, ale v tuto chvíli byl až příliš otupělý svou vlastní zlostí, než aby dokázal uvažovat racionálně. 

Před očima se mu neustále míhal Albusův klidný obličej a v hlavě mu zněla jeho slova, které vyřkl s takovou lehkostí jako by vykládal o něčem tak obyčejném jako je předpověď počasí. 

Nerozuměl tomu. Jak může být Brumbál tak klidný, když ví, kolik zla je všude okolo nich? Když ví, do jaké záhuby se řítí celý kouzelnický svět? Když ví, kolik nevinných lidí je kvůli Voldemortovi vystaveno nebezpečí? Když si musí být moc dobře vědom toho, že možná právě v tuto chvíli někdo marně bojuje o svůj život, nebo o život své rodiny, přátel, a nemůže zvítězit? Jak tedy může sedět za svým stolem, popíjet čaj a tvářit se tak spokojeně?

Vztekle proběhl okolo kamenných chrličů strážících toto místo a dál nepřítomně pokračoval do nitra hradu. Jediné, na co se v tuto chvíli cítil, bylo strávit zbytek dnešního večera ve společnosti kvalitní ohnivé whiskey, která by mu jistě poskytla alespoň na pár hodin sladké zapomnění. Čím déle o tom tak přemýšlel, tím lepší se mu ten nápad zdál, a tak tedy bez dalšího váhání zamířil rovnou do sedmého patra, konkrétně ke komnatě nejvyšší potřeby.

Procházel právě potemnělou chodbou několik kroků od cíle své cesty, když ve své blízkosti zaslechl šum a čísi tlumené kroky.

,,Je tu někdo?" zvolal do ticha, ale žádná odpověď nepřišla. Ještě několikrát se okolo sebe rozhlédl, ale když nikoho nespatřil, rozhodl se pokračovat v chůzi. ,,Asi jsem se zbláznil. Jo, určitě jsem se-" mumlal si pro sebe. Nestačil však udělat už ani pár kroků a z nejbližší učebny, která se za účelem vyučování nepoužívala už celá léta, vyběhla postava zahalená v černé kápi, pevně jej popadla za levou paži a násilím jej vtáhla dovnitř. 

,,Co to-Co to, u Merlina, děláš? Co po mně chceš?" začal zmateně vykřikovat Sirius zatímco se  pokoušel vyprostit z pevného sevření neznámého. 

,,Buď zticha," sykl podrážděně zahalenec. Opatrně za nimi kouzlem zamkl a zažehl tlumený, mihotavý ohýnek, který do staré, vlhkostí nasáklé místnosti vlil alespoň trochu světla.

,,Kdo sakra jsi?" nevzdával se Sirius a odvážně se pokoušel strhnout mu masku z obličeje. Chlapec však pohotově uhnul a hlasitě si povzdechl.

,,Já," odvětil tiše, načež si sám sundal přestrojení a odhodlaně pohlédl mladému čaroději do tváře.

,,Ty? Co-co tady chceš? Jak ses sem dostal?" vykoktal ze sebe zmateně černovlásek, jakmile si uvědomil, s kým má tu čest.

,,Ty a tví kamarádi hold nejste jediní, kteří se v Bradavicích umějí pohybovat v tajných chodbách," ušklíbl se mladší z chlapců a nervózně si prohrábl uhlově tmavé vlasy.

,,Ptal jsem se, co tady chceš," procedil skrz zaťaté zuby Sirius a zlostně na něj pohlédl. 

,,Chtěl jsem se s tebou sejít," řekl vážným hlasem, zatímco si sundával dlouhý černý hábit. ,,Potřebuju s tebou mluvit, Siriusi," dodal a kabát pohodil na nejbližší volnou židli.

,,Já ale s tebou ne," prohlásil rozhodně chlapec a odmítavě zavrtěl hlavou. ,,My dva už spolu nemáme o čem mluvit. Teď už ne," dodal tvrdě a pokusil se znovu dostat ke dveřím.

,,Siriusi, prosím," šeptl mladík a naléhavě jej uchopil za paži. ,,Nebude to trvat dlouho a slibuju, že už pak o mně neuslyšíš, pokud sám nebudeš chtít. Jen mi dej šanci."