Pravá Nebelvírka

35. Co to má znamenat?

Chybělo už jen několik desítek minut do rozednění, několik desítek minut do té doby, než se sluníčko znovu vyšplhá na oblohu a svou jasnou září dá všem naději v lepší zítřky, když se s nepatrným zavrzáním otevřely dveře od dívčí ložnice, z nichž poté opatrně vyklouzla drobná dívenka s blonďatými vlasy splývajícími podél ramen ve sportovním oblečení.

V duchu se už viděla, jak běží měkoučkou trávou, již ještě dozajista pokrývá ranní rosa, a fascinovaně vzhlíží vzhůru nad stromy, nad nimiž se právě ukazují světu první sluneční paprsky.

Její pozornost však náhle upoutalo něco zcela jiného. Nejenže v krbu jinak vylidněné společenské místnosti plápolal oheň, což už samo o sobě vzhledem k brzké hodině bylo zvláštní, ale v křesle poblíž okna dokonce nehnutě seděla jakási osoba, která ji svým vzhledem byla až příliš známá.

,,Remusi, co tady děláš takhle brzy?" promluvila náhle do ticha přerušovaného pouze praskáním ohně. Netušila však, že chlapec, jemuž byla její otázka směřována, tu už sedí několik dlouhých hodin, a v hlavě se mu hodní jedna myšlenka za druhou. ,,Remusi, no tak, slyšíš mě?" doběhla až k němu a netrpělivě mu luska prsty před obličejem. 

,,Ellie," vydechl překvapeně. ,,Co ty tady?" 

,,Chtěla jsem si jít zaběhat," pokrčila rameny nepřestávaje jej sledovat podezřívavým pohledem. ,,Koukám ale, že ty bys to potřeboval stokrát víc než já. Jsi celý ztuhlý. Jak dlouho už tu sedíš?" vyzvídala, protože se jednoduše nemohla zbavit hlodavého pocitu, že něco není v pořádku.

,,No," zamyslel se chlapec. ,,Mo-moc dlouho ne."

,,Víš co? Pojď se projít," navrhla a natáhla k němu svou drobnou ručku.

Hnědovlásek nepřemýšlel ani chvilku, okamžitě její nabízenou ruku přijal a vyrazil s ní pryč ze společenky, která mu po několik hodin byla útočištěm, kde se chtěl schovat nejen před špatnými zážitky z dnešní noci, ale i sám před sebou. V přítomnosti své kamarádky se však cítil mnohem lépe.

I přesto, že oba mladí kouzelníci už nepromluvili jediného slova, je jejich nohy nesly stejným směrem. Společně pak vyběhli schody vedoucí na astronomickou věž a opatrně se usadili na balkonek, který jim v tuto chvíli poskytoval nádherný výhled. Ellie uvolněně spustila nohy dolů a tázavě se podívala na svého společníka.

,,Jsem vlkodlak," vyhrkl náhle chlapec. Nijak neplánoval, že ji o tom řekne právě v tuhle chvíli. Prostě to z něj vypadlo. Najednou se mu zdálo směšné, že ji to neřekl už dřív. Bylo to až překvapivě snadné. 

,,Já to vím," špitla po chvilce a vrhla se mu okolo krku. ,,Vím o tom. Vím to už delší dobu," zamumlala tiše, zatímco svou drobnou ručkou přejížděla po jeho zádech.

,,Jak?" zeptal se překvapeně hnědovlásek.

,,Všechna ta mizení o úplňcích. Zranění. Šrámy po tváři. Znám tě až moc dobře na to, abych mohla tohle přehlížet," pokrčila rameny a smutně se na něj usmála. 

,,Proč-"

,,Proč jsem ti neřekla, že o tom vím?" předběhla ho s otázkou. ,,Asi jsem chtěla, abys mi o tom řekl sám. Nechtěla jsem se ti hrabat  v soukromí, když jsi se mnou o tom nechtěl mluvit," řekla pouze.

,,Já jsem vážně hlupák, viď?" plácl se rukou do čela a zadíval se do jejích dvou studánek, v nichž však k jeho obrovské úlevě nezpozoroval žádné známky po vzteku či smutku, naopak měl pocit, jako by z nich vyzařovalo pochopení, za což byl v tuto chvíli neuvěřitelně vděčný.