Pravá Nebelvírka

56. Chtěla bych vám vyprávět jeden příběh

Krok střídal krok. Snažila se jít klidně, avšak dech se jí samou trémou zadrhával v krku. Určitě budou šťastní. Nepochybovala o tom, že by to snad mohlo být jinak. Obávala se však okamžiku, kdy bude muset osvětlit, proč s nimi nemohla trávit Vánoce, proč nepřijela na prázdniny, proč se tak dlouho neozvala, proč jediný kontakt mohla udržovat jen prostřednictvím občasných, nicneříkajících dopisů. 

Poslední ulička, poslední zatáčka. Ani se nenadála a znovu, po tak dlouhé době, stála před těmi důvěrně známými vstupními dveřmi. Od okamžiku, kdy jimi naposledy procházela, se nic nezměnilo. Snad jen květiny v květníku trochu povyrostly a stromy se začaly blížit víc k nebi. Jiné změny nezaznamenala. I ta poštovní schránka měla stejnou barvu a vedle něj se pohupovala jmenovka napsaná stejně zdobeným písmem. Stoupla si na špičky, aby viděla na skromnou, avšak dokonale udržovanou zahradu, kde si jako malá hrála. Byla si stoprocentně jistá, že kdyby popošla dál, k altánku, našla by tam své oblíbené hračky. Na to teď však nebyl čas. Zhluboka se nadechla, vlasy si odhrnula z čela a svými hubenými prsty lehce zavadila o dveře.

,,Hned jsem tam," ozvalo se po chvilce zevnitř, načež se Mie bolestně sevřelo srdce. Tak moc ji jeho majitelka chyběla. Tak moc. Sentimentálním vzpomínkám se však nemohla oddávat dlouho, jelikož se v chodbičce začaly ozývat spěšné kroky, neustále se blížící k ní. V zámku zarachotil klíč, dveře se vzápětí otevřely a v nich stanula hnědooká žena štíhlé postavy s kudrnatými hnědými vlasy, až příliš podobná dívce stojící před ní. Okolo pasu měla ovázanou zástěru a soudě dle vábné vůně šířící se z domu, bylo nad slunce jasné, že právě připravuje oběd. Sotva však vzhlédla ke své návštěvě, její tvář, dosud zářící bezstarostným úsměvem, se zkroutila do podivného výrazu. Vyzařovala z něj hluboká bolest a smutek. Zároveň však i překvapení, pozitivní překvapení.

,,Hermionko," vydechla tiše slabým hlasem se slzami na krajíčku. Způsob, jakým to vyslovila nápadně napovídal skutečnosti, že bojuje sama se sebou, aby ji v jedné a té samé chvíli nezahltila miliony otázkami. Nakonec však jen rozpřáhla ruce a dojatě se na ní usmála. ,,Pojď sem, holčičko."

,,Mami," špitla Mia a bez dalšího pobízení se jí vrhla do náruče. ,,Tak ráda tě vidím," vzlykla a hlavu zabořila do jejích voňavých vlasů.

,,Zlato moje," opětovala ji stisk a bezděčně ji začala hladit po vlasech. Vzápětí ji však pustila a upřeně jí pohlédla do tváře. Nejspíš se jen snažila přesvědčit, že se to skutečně dějě, že doopravdy drží svou jedinou dceru v náručí. ,,Pojď přece dovnitř. Nebudeme stát venku," vyzvala ji už poněkud pevnějším hlasem.

,,Moc ráda," usmála se na ní vděčně brunetka a ochotně vešla dovnitř. Přestože se jí ještě nohy klepaly jako čerstvě uvařený pudink, důvěrně známá vůně vanilky, levandule a čerstvých květin, ji přece jen malinko uklidnila. ,,Páni," vydechla překvapeně, zatímco pokračovala jednotlivými místnostmi hluběji do domu. ,,Nic se tu nezměnilo od doby, co jsem-"

,,Samozřejmě, že ne," přerušila ji s mírně nakrčeným obočím. ,,Já i tatínek až příliš milujeme všechno kolem sebe, než abychom to dokázali změnit."

,,Když už o tom mluvíme, kde je taťka?" zeptala se Mia zvědavě.

,,V práci," povzdechla si paní Grangerová. ,,Ale každou chvílí by se měl vrátit. Víš, abych řekla pravdu, má toho teď až nad hlavu. Pacientů stále přibývá a on neví, kam dřív skočit. Už několikrát jsem ho přemlouvala, aby si trochu odpočinul, pár klientů přepsal na své kolegy, ale je to marný."

,,Pořád stejný workoholik, co?" ušklíbla se Mia.

,,To víš. Zubařina je zkrátka náš život," potvrdila její slova paní Grangerová se smíchem a pokynula, aby se společně s ní přesunula ke stolku do obývacího pokoje. ,,Nedala by sis něco k jídlu?" zeptala se pak.

,,Jsi moc hodná, ale před chvilkou jsem snídala," opáčila Mia a usadila se na pohovku. ,,Ovšem kafe bych neodmítla," usmála se.

,,Zrovna jsem dala vařit vodu, takže vyndám ještě jeden hrníček," odvětila a vzápětí zaplula do kuchyně. Chvíli bylo slyšet jen bublání vody, cinkání nádobí a zanedlouho se znou objevila ve dveřích.

,,Tady máš," podala ji jeden hrnek a sama se usadila naproti ní. Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho.

,,Omlouvám se, že jsem se vám takovou dobu neozvala," promluvila po chvíli Hermiona a poté, co se napila, odložila hrnek na stoleček. Paní Grangerová se na ní upřeně zadívala a lehce přikývla ve znamení, že má pokračovat. ,,Je toho tolik, co bych ti měla říct. Nevím, odkud začít, jak pokračovat."

,,Jestli ještě nejsi připravená o tom mluvit, nemusíš chvátat-" smutně na ni pohlédla a jemně ji pohladila po ruce. Než však stihla cokoli říct, ozvalo se zachrastění zámku a vstupní dveře se otevřely dokořán.

,,Jsem doma, lásko," ozvalo se náhle z předsíně. ,,To byl teda den, to ti povím. Myslel jsem, že snad budu muset obědvat v ordinaci. Nezačaly se včera prodávat nějaké sladkosti, které ti zaručeně udělají v zubu kaz? Protože pokud ne, tak si vážně nedovedu vysvětlit, jak je možné, že jsem měl od božího rána čekárnu plnou skuhrajících lidí," vypravoval pan Granger, z jehož hlasu jasně zaznívala únava. ,,Lidi se od rána do večera ládují všemi možnými pamlsky a pak se diví, že jejich zuby nejsou v dobrém stavu," stěžoval si hlasitě. ,,Kde jsi?" zeptal se pak, když mu jeho žena stále neodpovídala.

,,Tady jsme, zlato," odvětila paní Grangrová, mírně v rozpacích.

,,Kdo my?" zeptal se překvapeně. ,,Přišla Margaret? To je skvělé, že jsem tě ještě zastihl, Marg. Mám pocit, že jsem tě neviděl už věčnost. Vzaly jste si to červené, které bylo v ledničce? Tom říkal, že je opravdu kvalitní," dotazoval se z vedlejší místnosti, kde si nejspíš převlékal oblečení z práce. Nepohodlnou košili vyměnil za domácí mikinu a kalhoty, aby se mohl v klidu naobědvat.

,,Pojď do obýváku, drahý," křikla na něj paní Grangerová, netrpělivě si poposedla a hrnek s kávou raději odložila na stolek, protože se bála, že by ho samým napětím mohla převrhnout. Jakmile porcelán cinkl o podložku, její muž vešel dodvnitř, a když zaregistroval, že jejich návštěva není Margaret, dlouholetá přítelkyně paní Grangerové, v půlce pohybu a ústy dokořán zůstal stát mezi futry.

,,Hermiono," vydechl užasle, jakmile se zmohl na slovo. ,,Po takové době? Co tady děláš? Myslel jsem..myslel jsem, že-"

,,Tati," přerušila jej dívka a okamžitě se mu vydala vstříc. ,,Tak moc jsi mi chyběl," šeptla. ,,Já vím, že už je to strašná doba, ale-"

,,To tedy je, Hermiono," pronesl pan Granger hlasem o něco chladnějším a nedostupnějším. 

,,Prosím, posaď se vedle mamky," vyzvala ho a upřela na něj prosebný pohled. ,,Chtěla bych vám něco říct. Chtěla bych vám vyprávět jeden příběh."