Pravá Nebelvírka

1. Oslava

Jindy vždy neuspořádaný a na pohled neuklizený dům rodiny Weasleyových v ten slavný den působil naprosto nevšedně a slavnostně. Zkrátka se úplně vymykal svému běžnému vzhledu. Před domem stál obrovský stan a všude byly kouzlem zavěšené balonky, stužky, mašličky a další různé předměty, které značily veselí. V ten den totiž důvodů k oslavám bylo hned několik. 

Nejstarší z rudovlasých synů manželů Weasleyových slavil 25. narozeniny. Artura Weasleyho konečně po letech tvrdé a špatně placené práce na ministerstvu povýšili, takže vidina na lepší poměry se zdála být dosažitelnější. Nejmladší syn Ronald Weasley získal titul primuse a Percy se pyšnil svou úplně první zakázku ohledně kotlíků. Jak tedy bylo řečeno již na začátku - důvodů k oslavám bylo mnoho.

Do centra dění, kde se právě pohyboval nespočet lidí v čele s baculatou rudovlasou ženou - paní Weasleyovou, se právě přemístila hubená hnědovlasá dívka vyšší postavy a černovlasý chlapec menšího vzrůstu, na němž by vás zřejmě nejvíce upoutala jizva na čele, která svým tvarem nejvíce připomínala blesk.

,,Harry..Hermiono, moc ráda vás oba vidím. Jaké byly prázdniny, drahouškové ? Popovídáme si později, ano ? Jděte do stanu. Ostatní už jsou tady. Dobře se bavte," zahalekala ještě paní Weasleyová na právě příchozí a poté už s velkým tácem obložených chlebů vratkým krokem mířila kamsi pryč.

Oba mladí kouzelníci se neubránili upřímnému úsměvu. Ač nikdo z rodiny Weaslyeových nebyl jejich příbuzný, vždycky se tu cítili jako doma. Rodinná atmosféra, jež panovala v tomto domě a přívětivost všech členů rodiny, jim neodmyslitelně přirostla k srdci.

,,Vítej doma, Hermiono," usmál se šťastně Harry na svou kamarádku a poté už oba vstoupili do kouzlem zvětšeného stanu.

Okamžitě jim do nosu udeřila vůně, jež se šířila celým stanem, přes který se táhly tři dlouhé stoly, na nichž bylo vyskládané jídlo a pití všemožného druhu. Příjemnou atmosféru dotvářela klidná hudba, jež zněla všude okolo nich.

Hermiona okmažitě pohledem přelétla všechny přítomné a zrak se jí zastavil na hnědovlasém muži, na jehož tváři byly patrné jizvy z minulosti. Seděl sám v rohu velkého hranatého stolu a upíjel z vysoké sklenice dýňovou šťávu. Hermiona se nadechla a bez dlouhého rozmýšlení k němu zamířila.

,,Ahoj, Hermiono. Jak se ti daří ?" řekl muž a na tváři se mu objevil upřímný úsměv. Poté vstal a podal dívce ruku. Hnědovláska mu se stejně zářivým úsměvem stisk oplatila. Než však stačila cokoliv říct, uslyšela volání svého jména. Když se otočila, spatřila, jak na ní netrpělivě mávají její nejlepší přátelé.

,,Omlouvám se, Remusi. Stavím se později," řekla dívka s omluvným úsměvem a vypařila se pryč. Poté zamířila ke svým dvěma kamarádům a usadila se na volné místo uprostřed. Když se přivítala s Ronem, natáhla se pro sklenku dýňového džusu a na mysl jí mimoděk vytanula vzpomínka z dnešního odpoledne.

flashback:

,,Hermiono..chtěla jsem se tě na něco zeptat," řekla tiše hnědovlasá štíhla žena a upřela pohled na svou jedinou milovanou dceru.

,,Mami ?"

,,Co Ron ?"

,,Ron je minulost. Už spolu nechodíme, ale to přece víš," odvětila stroze. Téma Ron pro ní bylo pasé. Skončila to. Jednoduše se k sobě nehodili, ale tohoto názoru byla zřejmě jen ona. Její rodina i přátele, dokonce i sám Ron, byli přesvědčeni o opaku.

,,No dobrá..a co někdo jiný ?" nevzdávala to paní Grangerová. Chtěla pro svou dceru to nejlepší a nerada ji viděla smutnou.

,,Nikdo jiný teď v mém životě není," odvětila. Když se nad tím však znovu zamyslela, nebyla to tak úplně pravda. Sice s nikým nechodila, ale byl tu někdo, k němuž dříve chovala jen obrovskou úctu a uznání a to se později přerodilo v něco silnějšího, co nešlo ovládat ani potlačit.

Konec flasbacku

Z myšlenek jí vytrhl Ron Weasley, který se k ní zrovna skláněl. Díky jeho těsné blízkosti mohla cítit jeho silnou voňavku, která ji dříve tak přitahovala. Dnes už však po jejích citech k tomuto chlapci nebyly ani památky.

,,Opravdu ti to moc sluší Herm," šeptl a pod stolem jemně stiskl její drobnou ručku.

,,Rone, co to sakra děláš ? Rozešli jsme se," křikla dívka naštvaným hlasem.

,,Já tě ale miluju, Hermiono. Copak to nevidíš ? Vím, že bys se mnou mohla být šťastná. Dej nám ještě šanci," šeptal naléhavě rudovlásek a bez přestání Hermionu probodával prosebným pohledem.

,,Promiň," řekla pouze a bez dalšího slova vyběhla ven. Nikterak nedbala na Ronovo volání a rozhodně mířila ven ze stanu. Zastavila se až na zahradě za domem, kde vyčerpaně klesla na zem a nechala neposednou slzičku, aby jí sklouzla z oka.

Vzhledem k tomu, že měla hlavu složenou mezi koleny, si nevšimla příchodu hnědovlasého muže, který si jí měřil starostlivým pohledem.

,,Copak se stalo, Hermiono ?" promluvil po chvíli. Dívka sebou polekaně škubla a pohlédla do jeho hlubokých hnědých očí. Když Remus Lupin spatřil v těch jejích slzy, sklonil se k ní a palci jí je setřel z tváří. Poté ji bez jediného slova objal a nechal jí vyplakat se.

,,Nikdo to nechápe. Nikdo. Všichni mi vyčítají, že jsem se s ním rozešla, jenže já za to nemůžu. Copak mohu ovlivnit, abych jej milovala ? Jak bych také mohla, když.."

,,Když co ?" šeptl tiše muž a pohlédl ji do očí.

,,Když jsem se zamilovala do někoho jiného.."

,,Hermiono, to nejde. Ty víš, že to nejde."

,,Na to jsi měl myslet už tehdy, než si dovolil, abych se do tebe zamilovala," odsekla a setřela si z oka poslední slzu.

,,Nebudu lhát, že pro tebe také nemám slabost, ale nejde to..Už jen kvůli našemu věkovému rozdílu, ale hlavně kvůli tomu, že..že jsem vlkodlak. Nesnesl bych pomyšlení, že bych ti mohl nějak ublížit. S věkem se povaha vlkodlaka zhoršuje a zhoršuje a já to nemohu nijak ovlivnit. Nemohu takhle riskovat," řekl muž nešťastně.

,,Takhle mi ubližuješ. Sobě ubližuješ," šeptla Hermiona snažíc se zadržovat slzy.

,,Já vím, ale nevidím žádné jiné řešení, Hermiono. Mrzí mě to. Ani nevíš jak," povzdechl si muž a lece ji pohladil po tváři. Hermiona věděla, že to myslí upřímně. Viděla mu to na očích, ale i přesto se nemínila jen tak vzdát bez boje. To v žádném případě nebyl její styl.

,,Já..Přemýšlela jsem. Jedna možnost by tu byla. Vím, že s tím nejspíš nebudeš souhlasit a budeš striktně proti, ale já už takhle žít nedokážu," šeptla dívka a v očích se jí znovu zaleskly slzy. Tentokrát se v nich však objevilo i něco jiného - plamínky vzrušení a odhodlání.

Je tady první kapitola mého nového příběhu. Doufám, že si jí někdo přečte a bude se líbit. Původně jsem tento příběh chtěla vydat jako jednodílovku, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. :)