Pravá Nebelvírka

54. Vlkodlačí spolek

Vítám vás u nové části, kterou posílám vám všem. Příště k věnování zase vyberu nějakého jednotlivce! :) 

Dole jsem vám napsala nějaké důležité info, které bych chtěla, abyste věděli, tak si to prosím přečtěte! ❤️

Krásné čtení! :)

Uběhly minuty, možná celé hodiny, které Ellie společně se svou návštěvou proseděla v obývacím pokoji, jenž v tu chvíli navzdory luxusnímu nábytku vypadal smutně a omšele. Přestože byl dům zařízen s dokonalou přesností, všechno najednou působilo až ostravně nepatřičně. Hodiny z mahagonového dřeva, pověšené na bělostné zdi, tikaly příliš nahlas, vánek proudící dovnitř pootevřenými okny se zdál příliš mrazivý a jemná vůně, nesoucí se místností, hořkla v hrdle. Dokonce i slunce, které se marně snažilo proniknout dovnitř skrz majestátně vyhlížející okna, své úsilí nakonec vzdalo a místo toho dalo prostor obrovským tmavým mračnům, z nichž se vzápětí spustil prudký déšť.

Lily s Hermionou seděly vedle sebe na pohovce a nepřítomně vyhlížely ven na zahradu, kde dešťové kapky omývaly všechno živé i neživé, co jim přišlo pod ruku. Ellie se na okamžik zadívala stejným směrem a hluboce si povzdechla. Najednou se však prudce postavila, jako by už nedokázala jen tak nečinně sedět a nepřítomně přerovnávala uklizený stoleček před nimi. Když byla se svou prací spokojena, popošla ke komodě po jejich levici a netrpělivě začala cosi hledat v prvním šuplíčku.

,,Na," prohlásila pak, když našla to, co hledala. Znovu popošla k oběma ženám, zpříma pohlédla Hermioně do očí a podala jí zarámovaný obrázek, na němž byl zachycen Remus s úsměvem od ucha k uchu. Čas od času si přitáhl tmavý kabát blíž k tělu a druhou rukou vesele zamával. ,,Myslím, že patří tobě. Vem si ho, jestli chceš," řekla a smutně se na ní usmála.

,,Děkuju," opáčila slabým hlasem brunetka. Bez dechu si od ní fotografii převzala a prstem pravé ruky jemně pohladila místo, kde se nacházel Remův obličej. 

,,To nic není," mávla nad tím rukou blondýnka. ,,Nedáte si ještě něco?" zeptala se pak a upřela na ně pohled, v němž se zračila únava, ale i neskonalá touha, aby všechno bylo v pořádku, a aby ony byly pouze dvě kamarádky, které si s ní přišly popovídat u šálku kávy.

,,Jsi hodná, Ell, ale nejde to," ujala se znovu slova hnědovláska. ,,Nemůžeme ztrácet čas," dodala na vysvětlenou a významně se otočila k Lily, jež okamžitě pochopila a hbitě se zvedla z pohovky.

,,Kam teď máte namířeno?" zeptala se zvídavě Ellie, zatímco společně mířily do předsíně, kde na ně čekaly kabáty a zimní boty.

,,Zkusíme ten vlkodlačí spolek. Snad nám budou schopni něco říct," povzdychla si Lil a zručně si přetáhla smaragdově zelený kabátek přes ramena. ,,Děkujeme, že sis na nás udělala čas a nezlob se, že jsme tě zdržely," omluvně se na ní usmála a otočila se k odchodu.

,,Hermiono," zvolala ještě blondýnka a zkousla si spodní ret. ,,Opravdu mě moc mrzí, že jsem ti nemohla pomoct," dodala smutně a hřbetem ruky si otřel tvář, na níž se svezla osamocená slzička.

,,Nedělej si s tím starosti, Ellie," brunetka pustila kliku, popošla k ní a útěšně ji pohladila po pravé ruce. ,,Věřím, že si tentokrát povedeme lépe. O všem tě budeme informovat," usmála se na ní. ,,Ale teď už opravdu musíme jít. Pozdravuj malou," dodala. ,,Mimochodem, jak se vlastně jmenuje?" 

,,Emma," Ellie se náhle jako mávnutím kouzelného proutku radostně usmála a přes tvář ji přejel rozněžněný stín. ,,Vyřídím jí, že se za ní co nevidět přijdou podívat moc hodné tedy."