Dvůr krve a prachu

Flashback

Nadzvedla jsem si sukni šatů do půli lýtek, aby se mi nepletla pod nohy a vyrazila kupředu, až pode mnou hlasitě klapaly podpatky mých vysokých bot.

Adir byl jedním z vojáků, se kterými jsem sdílela stejnou výcvikovou jednotku během dospívání, když jsem žila v hlavním městě naší staré vlasti.

Naposledy jsem ho viděla někdy za války a ani tehdy s ním moc dlouze nemluvila. Nebyl důvod, protože mě neměl rád.

Nebo ne, že by mě neměl rád bylo slabé slovo. On mě nenáviděl. A nikdy jsem nezjistila přesnou příčinu jeho zášti vůči mně. Na rozdíl od Stratona, který mě nemohl vystát z dost jasných důvodů a já jeho z ještě jasnějších, Adir nikdy nedal najevo, proč se mu moje existence tak příčila.

Možná mi záviděl mé postavení ve vyšší společnosti, do jaké jsem se narodila jakožto dcera serafského šlechtice s pokrevní příbuzenskou vazbou na vládnoucí rodinu. Nebo mu přišel zvrácený můj illyrijský původ ze strany mé matky. Těžko říct.

Ale abych k němu byla spravedlivá, nenávist byla rozhodně oboustranná. Ani já se nedokázala otráveně neušklíbat v jeho přítomnosti, neprotáčet očima nebo pomalu nezvracet.

Adir nikdy nebyl zrovna jedním z nejchytřejších a ani co se týče síly toho moc nepobral. Drakon k němu byl celkem shovívavý a poslal ho po dokončení výcviku ke stráži, což vzhledem k tomu, že samotný Drakon svou tělesnou stavbou vypadal spíš jako by to byl on, co chrání vlastní strážné, byla naprosto zbytečná a bezúčelná pozice. Adir jí ale bral až moc vážně a s velkou oblibou se nade mnou povyšoval a tvářil se důležitě.

Obecně tváření se důležitě a nadávání úplně na všechno bylo snad jediné, co během války dělal, pokud ho zrovna neposlali někam na frontu bojovat. Dost jsem se divila, že válku přežil.

Ještě jedna činnost mu byla velmi blízká: alkohol. Dno láhve nějaké laciné pálenky společně s podlahou nálevny viděl snad častěji než měsíc na obloze. Většinu času byl buď na mol, nebo se z tohoto stavu vzpamatovával a jeho oči byly neustále vodnaté a podlité krví a tvář rudá a brunátná. Z úst mu táhlo pachem lihu a starých zvratků, jak jsem se jednou přesvědčila, když mi ho přitáhli jako pacienta a já měla za úkol ho dostat z počínající otravy alkoholem.

Nenáviděla jsem ho skoro stejnou měrou jako samotného Stratona, mezi oběma muži byl však diametrální rozdíl. A sice že zatímco Straton byl vysoce postavený, bolestivě ambiciózní a ochotný chodit doslova přes mrtvoly pro splnění svých cílů, Adir byl vlastně úplně neškodný. Ano, tvářil se, jako by mě chtěl zabít jen za to, že jsem si dovolila existovat, nikdy si ale na mě nedovolil sáhnout nebo mi jakkoliv fyzicky ublížit. Jeho slova a úšklebky byly kruté, to ano, vždy se ale zdržoval v této úrovni.

Od konce války jsem o něm nic neslyšela, věděla jsem, že se dostal přežil válku a dostal se na Creteu, o jeho dalším osudu jsem však neměla žádné zprávy.

A nyní stal jen pár metrů ode mě.

Živý.

A co víc, byl upravený.

,,Adire?" zavolala jsem a jen kroutila hlavou. Možná to byl jen přelud, nebo někdo jemu podobný a já si právě koledovala o pěkný trapas, zkusit to a ujistit se jsem to ale prostě musela.

Zahlédla jsem Lea, jak mě z dálky sleduje a nechápavě se mračí. Tušil hrozbu, i když nemohl vědět, za kým právě kráčím. Kdyby ano, už by dávno šel se mnou. A nebyl by moc přátelský.