Dvůr krve a prachu

64.

Ke čtení doporučuji si pustit písničku v médiích, během psaní jsem se pomocí ní ladila na tu správnou náladu 😁
___________________________________________

Když se svět kolem mě ustálil a já nalezla opět pevnou zem pod nohama, ucítila jsem jako první slaný mořský vzduch z přístavu a vůni půdy z polí za Iastrou. Vůně mého domova.

S hlubokým nádechem jsem nechala oči zavřené a na pár vteřin se tím prostě nechala pohltit. Jako bych přes měsíc spala a až teď se konečně probudila. Měla jsem pocit, že slunce za mými víčky září jasněji v odpoledním světle s příslibem, že zanedlouho opět klesne k obzoru a další i přes podzimní období teplý den vystřídá chladnější noc.

Tak moment.

Proč jsem stála na cestě a kolem vál venkovní vítr, nikoliv lehký vánek v chodbách.

My nebyli ve vile, sídle vládnoucí rodiny Cretey.

Byli jsme venku.

Někdo si odkašlal.

,,Já tě nerad ruším, ale už se prober," ozval se Rhys a vytrhl mě tak z toho úžasného pocitu, jaký jsem si dovolila prožít.

S očima již otevřenýma jsem se na něj podívala a zjistila, že skutečně stojíme na ulici. Přímo před hlavním vchodem do domu.

,,Říkal jsem si, že by ti neuškodilo se trochu projít," urovnal si klopy na límci a vystrčil bradu ,,neboj, tvé věci už jsem ti přemístil do horního patra. Mám rád, když přicházím nečekaně. Kdybych se s tebou ve smluvený čas objevil přímo ve vaší společenské místnosti, nebylo by to překvapení."

Nejdřív jsem chtěla odseknout, ať se nepředvádí, ale vzápětí si uvědomila, že má pravdu. Vždyť i já podle Drakona měla nadání na nečekané příchody.

,,Připomeň prosím Feyre, ať tě za mě shodí do Sidry," to už jsem otevírala dveře a vyrazila širokou chodbou cestou, kterou mé nohy znaly nazpaměť a nesly mě přímo tam, kde na mě čekala celá má rodina. Jen krátce jsem si všimla Rhysova úšklebku, že opět dosáhl svého.

Byla jsem stále blíže, jeden krok za druhým. Deset. Pět. Tři...

Něco do mě narazilo. Nebo přesněji; to něco se mi vrhlo kolem pasu. A nebylo to něco, ale někdo.

,,Teto Pher!" vyjekla Layla a zabořila se mi do látky uniformy. ,,Vrátila ses! Jsi tady!"

,,Laylinko?!" Předklonila jsem se a stiskla dceru svého bratra a nejlepší přítelkyně v objetí. ,,Holčičko nešťastná, co to provádíš?"

V hlase se mi mísil smích i dojatý pláč. Moje malá neteř se mi vrhla naproti a pevně mě držela kolem pasu.

,,Viděla jsem tě z okna a vymluvila se, že musím na záchod," zamumlala Layla huhlavě. ,,Hrozně moc ti chci něco říct!"

Pohladila jsem její ramena, za nimiž jí již od dětského věku dost povyrostla křídla.

,,A copak důležitého mi chceš říct?" co by mohlo být důležitější, než že konečně budu smět obejmout jediného muže, kterému jsem kdy věnovala svou lásku? Tak neodkladné, že jsem tu chvíli musela posunout na pomyslné druhé místo.

Ale Layle jsem prostě nedokázala říct ne.

Popotáhla a já ani neměla to srdce jí napomenout. Na to se mi po ní příliš stýskalo.

,,Teto... ono tě to má moc rádo," řekla Layla šeptem.

Zmateně jsem nakrabatila obočí.
,,Co mě má moc rádo?"