Dvůr krve a prachu

Flashback

,,Phaedone!" zavolal Leo do dáli a ohlédl se, zda se stále držím za ním.

Chudinka malá Amani byla celá promrzlá a zmoklá a přestože jsme jí zabalili do Leova pláště a já jí vytrvale zahřívala ruce, stále drkotala zuby. A pořád plakala, přes všechny mé snahy jí uklidnit.

Podařilo se jí ze sebe dostat, že po nezdařilém pokusu o útěk se Phaedon rozhodl, že to ukončí a skočí z útesu. Pak ale opět spustila vyděšený pláč tak silný, že dál mluvit nedokázala. Hned na to si jí převzala Miryam, které dal před tím Leo vědět a rychle se s ní přenesla domů do tepla. Přenášení bylo relativně bezpečné i v těhotenství, proto k tomu nakonec Drakon svolil.

O Amani bylo postaráno, nyní přišla řada na druhé nešťastné dítě.
Našli jsme ho zanedlouho.

Stál na samém okraji útesu. Promáčená košile se mu lepila na kůži a peří měl tak zmoklé, že mu křídla jen zplihle visela dolů.

Rychle jsem Lea obešla a chtěla se k Phaedonovi rozběhnout, strhnout ho dál od okraje strmé skály.
Ale podjela mi noha.

Padala jsem do bahna a ruce dala instinktivně před sebe. V pravé ruce mi zlověstně křuplo a mžiku jsem se rozplácla na zemi.

,,Pher!" vykřikl přes další zahřmění Leo a ihned si klekl vedle mě ,,při Matce, jsi celá?"

V pravé noze a a ruce mi projela ostrá bolest a zápěstí mi trčelo v nepřirozeném úhlu.

,,Moje ruka," kapky deště na mých tvářích se mísili se slzami bolesti ,,a noha..."

Leo mi pomohl vstát a znepokojeně si zraněné zápěstí prohlédl.
,,Do hajzlu, Pher, to vypadá na vpáčenou zlomeninu."

,,Nepovídej," odsekla jsem s pláčem ,,a asi jsem si vymkla kotník..."

Phaedon stále stál na útesu a vyděšeně se krčil. Zbývala mu pouhá stopa od neodvratného pádu dolů do moře.

Leo se na něj krátce podíval, aby si ověřil, že stále nedošlo k tragédii a zběžně mě posadil na nejbližší kámen.
,,Dobrá, zůstaň sedět a hlavně buď v klidu. Já přivedu Phaedona."

,,Ne, to je dobrý, zvládnu to, ruka bolí mnohem víc..."
Pokusila jsem se postavit, ale zamotala se mi hlava a zhoupl žaludek, tak moc to bolelo.

,,Pherenike, ne! Jsi zraněná, zůstaň sedět," zopakoval a tentokrát nasadil rázný a rozhodný tón, který žádné námitky nepřipouští. Tón muže na nejvyšším vojenském postu.

,,Ale..."

,,Nenuť mě použít mysl, abych tě udržel na místě. Dobře víš, že to není příjemné a já ti opravdu nechci ublížit. A když se budeš namáhat, tak si to ještě zhoršíš."

To mě přesvědčilo. Leo sice nebyl léčitel, ale měl pravdu. Neochotně jsem zůstala opřená o kámen, držela se za zápěstí a snažila se odlehčit zraněnou nohu.

Leo mezitím popošel blíže k chlapci na skále.

,,Phaedone," přísahala bych, že vzduch kolem se trochu utišil a vytvořil bariéru, aby se vůbec slyšeli.

,,Leo," Phaedon se opět posunul o jedinou píď. O píď blíže smrti. A pokud vážně skočí nebo ztratí rovnováhu, ani jeden z nás v dešti nebude dost rychlý, aby ho včas chytil.