Dvůr krve a prachu

27.

Ráno jsem se probudila jako první. Za okny byla ještě tma, ale černá obloha již začínala modrat.

Pochopitelně, že jsem předtím usnula v Leově náruči, otočená k němu čelem. V noci jsme se několikrát milovali a mezi polibky a něžnými doteky na horké kůži se navzájem loučili, než se dnes vypravím na cestu.

Jenže nyní mi začínalo být docela vedro. Tak jsem se opatrně vysoukala z jeho objetí a otočila se na druhý bok, stále přikrytá po prsa peřinou.

Netrvalo dlouho a na zádech jsem ucítila příjemné zašimrání. Následovalo další a pak mi něčí ruka přejela po obnaženém rameni.

,,Promiň, vzbudila jsem tě," zamumlala jsem.

,,Myslela sis, že nepoznám, když tě najednou neobjímám?" zeptal se mezi jemnými polibky.

,,Vadilo mi tvé tělesné teplo."

,,Tak to si beru osobně."

Posadila jsem se a přitáhla si deku na prsa. Křídla jsem složila podél těla. Takto kolem sebe jsem si je dávala, když jsem se něčeho bála. Pro ten pocit zdánlivý ochrany, který mi dávaly.

,,Máš strach, viď?" Pohladil mě po zádech.

,,Umírám strachy," opravila jsem ho ,,pro mou rodinu je to v podstatě nepřátelské území."

,,Už dávno jsi dostala přislíbenou milost vladaře. Ale přestože budeš nejspíš oficiálně pod jeho ochranou, mám strach i já, nemysli si, že ne. Nebo že mě nějak těší, že odcházíš.
A než mi začneš něco vyčítat, tak neboj, dobře vím, že se o sebe dávno dokážeš postarat. Jen se mi prostě moc nelíbí, že budeš úplně v jiné zemi, daleko od domova."

,,Jenže jak jsi sám řekl, jinak to nejde."

Když přejížděl dlaní po největší jizvě na mých zádech, stiskla jsem rty a sklonila hlavu. Když jsem byla naposledy vyslána sama do jiné země, vrátila jsem se s málem smrtelnými ranami.

,,Pher, hodně jsem o tom přemýšlel a napadlo mě, co když ta nešťastná věc s Erwyne s tím souvisí?"

Trhla jsem rukou a donutila ho se pustit. ,,Nechci mluvit o Erwyne."

,,Dávalo by to smysl. Co když to v tobě prostě celá ta léta dřímalo a nyní se dere na povrch? Co když to naše dítě prostě vypudilo ven a tys o tom ani nevěděla?"

,,Takže teď ztrátu našeho dítěte házíš na mě?" zeptala jsem se úsečně, nikdo nebude takhle mluvit o mém dítěti, ani jeho vlastní otec. Ne, když ani nemělo šanci se narodit a žít. Jediné, čím se dokázalo stát, byla krev vytékající ze mě samotné. Nenaplněná díra v mém srdci. A jeho přízrak strašící mě ve snách.

,,Ne, Pher, to rozhodně ne," též si sedl a vzal mě ochranářsky kolem ramen ,,ale copak tě to nenapadlo?"

,,Ne, Leo, nenapadlo, nehodlám o tom takhle přemýšlet" odsekla jsem a podruhé za to ráno se vykroutila z pod jeho paže. Natáhla jsem se pro župan s rozeplými průřezy a natáhla si ho na tělo.

,,Jdu se umýt," oznámila jsem mu stroze a zamířila do koupelny.

Když jsem si sedla do vany napuštěné teplou vodou, přitáhla jsem kolena k tělu a opřela se o ně bradou.

Vydej se tam. To mi řekla Erwyne jako dívka v posledním snu. Teď mi dávalo smysl, že ono tam znamená Noční dvůr.

Erwyne. Moje nenarozené děťátko, o které jsem samovolně přišla ve druhém měsíci těhotenství. Před sto padesáti lety. Při tréninku.
Ani jsem neznala pohlaví, proto jsem mu s Leem vybrali jméno vhodné jak pro chlapce, tak pro děvčátko. Jen pro nás dva. Nechtěli jsme, z něj stalo jen ,,to" nebo ,,ono"

Byl to celkem paradox. Vždy jsem se zaměřovala na porody, dokázala vstát uprostřed noci a vyrazit ke komplikovanému porodu i na druhou stranu ostrova, pokud to bylo zapotřebí. Magií jsem chránila okřídlené děti na cestě ven. Nespočet jich poznalo mé ruce jako první, jež je drželi.

Byla jsem u toho, když se narodil Alessander, ten večer jsem byla povýšena na svou současnou pozici. Za necelý rok Alazne. Z těch dvou byli od kojenců nejlepší přátelé a bratranci.
To já nechala zavolat Drakona, aby výjimečně přišel do místnosti, dala mu do náruče právě narozeného Sama a oznámila mu, ať se pomalu připraví, že to druhé dítě možná nepřežije. Ma'ayan se zasekla v porodních cestách, ale přežila, protože už na cestě na svět při ní Matka stála.
Vedla jsem dlouhý a těžký porod Juli, když se narodil Phaedon. Věděla, že po něm už možná nikdy nebude moct mít další dítě, ale i za svého malého chlapečka byla tak šťastná. Zbývaly jí poslední čtyři měsíce života.
Viděla jsem Mneme odhodlanou postarat se o Amani jako o vlastní a učila jí připravit směs z kozího či ovčího mléka.
Myla jsem Nasreen od krve a ona ani neplakala, jen sledovala velkýma očima svět kolem sebe. Pohled vyplašené laně jí zůstal i po dosažení dospělosti.
Poslední zimu jsem to byla já, kdo zabalil Aylin do vyhřáté plenky a vložila ji Ma'ayan do rukou.

Tyto výjimečné chvíle jsem pokaždé vnímala jako žena stojící u postele, která hned jak je po všem odchází na chodbu a tam se může konečně dojetím vyplakat.

Jednou jedinkrát jsem se o celé dva měsíce přiblížila pozici ženy ležící v posteli unaveně čekající na potomka. A přišla o to.

Náhlé zatmění před očima. Pád na kolena. Nesnesitelné horko. Studený hadr na čele. Silné paže nesoucí mě k léčiteli a hlas prosící, ať vydržím. Ruka pevně držící mou, když Solon sděloval nemilosrdnou diagnózu; samovolný potrat ve druhém měsíci. Příčina: neznámá.

Netušila jsem, že jsem v očekávání, nijak se mi neprojevily příznaky. Stávalo se, vzácně, ale přece, že žena svůj stav mohla zjistit až ve čtvrtém či pátém měsíci. Což normálně bylo považováno za štěstí, ale kdybych už od počátku měla ranní nevolnosti a další typické příznaky, ten den bych se zachovala jinak.

Ne, tohle nebyl žádný paradox. Tohle jednoduše nebylo fér.

Na hladinu už tak dost teplé vody dopadaly mé slané slzy. Slzy vyplakané za Erwyne. Nebyly první. A kéž by mohly být poslední.

Napadlo tady někoho, že s Erwyne by to mohlo být takhle?

Tak zatím 👋