Dvůr krve a prachu

22.

Ztráta mojí moci mi nezabránila pokračovat ve své práci ve špitále, jen místo zářivých rukou jsem využívala postupy za použití mastí, obvazů a jiných, pro jiné léčitele zcela běžných věcí.

Krátce po incidentu ve vězení se smrtelné ženě ve vesnici kousek od Iastry narodila dvojčata, dvě navlas stejná děvčátka. Zavolali mě uprostřed noci a málem jsem to k nim s Ma'ayan nestihla.

Tu rodinu jsem znala z dřívějška, již měli doma malého syna. Pár měsíců zpět přišel do špitálu s pořezanou dlaní v doprovodu své matky. Oba byli zrzaví, na Cretee velmi neobvyklá barva vlasů.
Ze zvyku a snahou být milá jsem se zeptala, jestli bude mít sestřičku nebo bratříčka. Chlapec pyšně odpověděl, že dvě sestřičky, čímž mě docela šokoval.
Jistěže jsem cítila z jeho matky těhotenství, navíc její břicho bylo pod šaty dost vyklenuté, ale dvojčata jsem rozlišit nedokázala. Už dávno jsem zjistila, že v tomto byl můj dar omezený.

Rovnou jsem však ženě nabídla pomoc, až přijde její čas, s vděčností souhlasila. Mít u porodu samotnou velitelku léčitelů prý byla čest.

Po narození chtěli pak jednu z dcer pojmenovat po mně, tedy Pherenike, což u Ma'ayan vyvolalo záchvat pobaveného smíchu a ve mně zanechalo jisté rozpaky. Z historických a do jisté míry i náboženských důvodu se mi toto jen tak nestávalo.

Návrh jsem jim zdvořile vymluvila, očividně serafskou pověru o jménech po živých osobách neznali. Nakonec vybrali Elowen a Carys. Krásná, vznešeně znějící jména vhodná pomalu pro nějaké vílí šlechtičny ze starých dob na kontinentu. Tuto volbu jsem s radostí podpořila.

Areta odjakživa tvrdila, že některá jména přinášejí svým nositelům štěstí. Těžko říct, zda měla pravdu a jak se dá rozlišit, které jméno ho skutečně přináší, ale těm dvoum holčičkám s velkýma modrýma očima jsem nic jiného než štěstí nepřála.

Věnovala jsem se i administrativě, činnost ještě víc vyčerpávající a ani náhodou nepřinášející takovou radost.
Jako na potvoru se navýšil počet pacientů s nutností ošetření, které jsem musela zapsat a založit. Naštěstí jen málokdy jsme si raněného či nemocného museli ve špitále nechat déle než jeden den, většinou stačilo ošetření a objednání kontroly. Za války to bylo mnohem horší. Nebo na jaře, jistý počet měsíců po návratu z bitvy na Prythianu, kdy se rodil větší počet dětí než bylo běžné. Hlavně u smrtelnické populace Cretey. Manželky a milenky se očividně vítali se svými milovanými muži vracející se z války.
(Po druhé světové válce mimochodem běžný poválečný jev)

Avšak bez magie léčení jsem se cítila hrozně unaveně. Unaveněji než po noční službě, dokonce ještě víc než když jsem během nepokojů před tři sta lety musela každý den pracovat dvanáct hodin třeba i týden v kuse.

Proudivá, hřejivá energie, co mi od dětství kolovala v žilách společně s krví mi zároveň dodávala energii. Díky ní jsem lépe zvládala větší zátěže, víc hodin nepřetržité práce i hodiny nad papírováním. Bez ní jsem se cítila, jako by se ze mě něco vysálo polovinu životní síly.

Ve dnech, kdy jsem nesloužila to se mnou bylo mnohem lepší, skoro normální. Ale jindy jsem se cítila polomrtvá.

Někdy jsem usínala při práci, každé ráno bylo čím dál těžší vsát z postele a při každém pohledu do zrcadla mě pomyslně uhodily do tváře temné kruhy pod očima.

Jednoho večera jsem opět pracovala no pozdních hodin...

...Nestála jsem na cvičišti jako pokaždé při tomto strašném snu.