Dvůr krve a prachu

33.

Oběd jsem si nechala opět přinést na pokoj.

Po jídle jsem se ale převlékla do úboru a prošla velkou vstupní halou ven. Neuniklo mi, jak na mě personál sídla občas pokukuje. Nejspíš byli místní zaměstnanci zvyklí na dva válečníky s netopýřími křídly, ale na ženu, jejíž perutě jsou opeřené a úplně jiného tvaru se dívali s menším údivem.

Vyšla jsem před dům a zastavila se kousek od břehu řeky. Měla jsem zde počkat na Azriela, aby se se mnou přenesl. Tak jsem čekala.

Bylo příjemné se nadechnout čerstvého vzduchu, už jen proto, že mi byla těsnější uniforma a že mě po jídle pěkně pálila žáha. Nikdy jsem s tím problémy neměla, ani s přibíráním na váze, ani se zpětným tokem nestrávené potravy trávicí trubicí.
(PS: Jo, právě jsem vám popsala příčinu pálení žáhy😁)

V duchu jsem si prošla svůj pomyslný seznam bodů, který jsem si vytvořila už předchozí den:

- Jsem na Nočním dvoře
- Za pár okamžiků se vydám do illyrijských hor
-Čeká mě prohlídka u léčitelky

Jen tak na zkoušku jsem zvedla ruku a roztáhla prsty. Pokusila jsem se zavolat známou hřejivou energii, proudící mým tělem od dob, kdy mi bylo deset. Nic. V nitru mé moci jsem cítila akorát ticho a prázdno. Sevřela jsem ruku v pěst a potlačila nutkání do něčeho kopnout.

V mé blízkosti se objevil někdo další. Většinu jedinců by ten chladný závan mohl malinko vyděsit, já však podobný znala od útlého věku.

,,Zdravím tě, Pher," ozval se za mnou tichý hlas.

,,Já tebe rovněž, Azrieli," otočila jsem se od břehu.

,,Mám ti vzkázat od Cassiana, že se máš někdy stavit na cvičné ploše Domu Větru, moc rád tě prý po letech uvidí," prohlásil a malinko se pousmál ,,dovolím si citovat; tu roztomilou Drakonovu sestřenici."

,,Promiň, ale zrovna od něj zní fráze ,moc rád tě uvidím' malinko děsivě," zadívala jsem se na řeku a nevěděla, co dál říct. Cassian se mi kdysi dávno za války pokusil sáhnout na zadek. Já ho však dokázala včas zarazit a s ledovým klidem upozornila, ať se drží zpátky. Od té doby se k ničemu podobnému už neodvážil. A i naše první setkání vypadalo tak, že jsem na něj vytáhla nůž. To se při pro změnu pokusil sáhnout na křídla.

A ani jsem nevěděla, co je Dům Větru.

,,Už tam někdo spadl?" Prohodila jsem nakonec a naznačila do průzračných vod řeky, která se údajně jmenovala Sidra.

Popošel blíže. ,,Každou chvíli. Proč se ptáš? Máš snad zájem o to se smočit?"

Ušklíbla jsem se. ,,Tak to těžko. Neumím plavat."

V jeho typicky hlubokém hlase zazněl náznak pobavení. ,,A nežiješ náhodou na ostrově?"

,,To ano, ale zkoušel jsi někdy plavat, když jsou tvá křídla pokrytá peřím? Je to prostá fyzika; při náhlém namočení peří ztěžkne a stáhne dotyčného ke dnu. Tak jako vás učí že ,raději si nech uříznout koule, než aby ti sáhli na křídla' nám ještě k tomu přidávají větu ,sestřelení nad vodou rovná se jistá smrt'. Spadnout do vody je tudíž ta největší kravina, jakou může Seraf udělat."

Na to existoval i jeden starý příběh, nebo spíš legenda o synovi dvou serafských válečníků. Jeho jméno bylo Micah, známější však byl jeho osud; tak moc se chtěl vyrovnat svým požehnaným rodičům, až se jednoho dne ztratil během bitvy a nepřítel ho zasáhl zapáleným šípem vysoko nad hladinou moře. Jeho tělo bylo údajně vyplaveno po třech dnech a nejevilo žádné známky rozkladu. Měl vypadat jako kdyby pouze spal, nebýt vodou nasáklého peří a popáleného krku, kam ho zasáhla střela.