Běžím chodbami hradu, svůj cíl vidím takřka před očima. Postupně nakukuji do všech možných místností, ve kterých by se mohl Erwin nalézat a stejně nakonec skončím u té, ve které jsem ho celou dobu čekal nejvíc. U jeho pracovny.
Nezdržuji se klepáním na dveře, vlastně jsem to nedělal nikdy. Vletím dovnitř jako velká voda a rychle je za sebou zase zavřu, když se můj pohled setká s tím jeho. Chladné světle modré oči vysokého blonďáka se setkají s mými šedými. Na sobě má výstroj, bílé kalhoty, košili, plášť, no zkrátka vše, co potřebuje k boji. Vyčuhující kus jeho čepelí se výhružně leskne.
,,Erwine..." zašeptám, stále ještě v šoku. Ne, nechci tomu věřit. Nechci si myslet, že by někdo tak chytrý a odhodlaný věnovat své srdce lidstvu byl skutečně ten špatný. Ne, to nemůže být ten Erwin, který by se pro budoucnost dalších generací rozkrájel. Ten který měl vždy tak nádherné ideály, ten Erwin, kterého jsem vždy, zejména jako kadet, tolik obdivoval. To nemůže být on! A přesto tu teď stojí v uniformě, na palouku pod hradem má seřazenou armádu a v očích se mu zračí tak zvláštní a děsivý chlad promíchaný s odtažitostí, až z toho mrazí v zádech.
,,Erwine, co to všechno znamená? Co znamenají ti muži pod hradem, proč jste všichni ve vojenském? Co... co to všechno znamená?" dostanu ze sebe a zoufalost z mých slov čišící jako by mi vrazila facku. Zní to tak prosebně, zoufale toužím vědět, že to není tak, jak to vypadá...
,,Posílal jsem ti zprávu. Po Farlanovi s Isabel. Chtěl jsem, aby ti jí vyřídíli hned, jak se uzdravíš. Ještě včera jsi podle nich vypadal na umření a teď stojíš tady? Měl by jsi ležet, Levi," řekne. Starostlivost, kterou v jeho hlase nejde přehlédnout, ve mně ale spustí lavinu, mám chuť křičet, mám chuť ho něčím praštit.
,,Ty se bojíš o mé zdraví? Ty?! Sakra, ty se strachuješ, abych byl v pořádku a přitom chceš rozpoutat válku! Chceš boj, kvůli kterému jsme roky zpět skončili takhle! Chceš krev a slzy a bojíš se, abych byl v pořádku?!" celý jeho postoj mne neskutečně vytáčí. Jak si vůbec dovoluje být tak... tak lhostejný ke všemu, co bude následovat? Jak si dovoluje vypadat, že je mu válka a krev vlastně úplně jedno? A jak si potom dovoluje tvářit se, že mu na mně záleží?!
Jeho zorničky se rozšíří pod slovy, která jsem ze sebe ve vzteku vyhrkl. I mě samotného to trochu překvapilo, co mne ale děsí více je ticho, které se rozprostřelo v místnosti a které jako by vysálo všechen dýchatelný vzduch, jako by postupně užíralo veškerou naději, kterou jsem měl. Teď, v tenhle moment je ta chvíle, kdy by měl říct, že se nic takového neděje. Že jsem si vše jen špatně vyložil. Jenže on mlčí.
,,Dobře, řeknu ti tu zprávu sám," prolomí ticho nakonec, ,,Pravdou je, že musíme bojovat. Titání svět nás do toho dohnal. Plán bomba proběhl a my již nemáme jinou možnost, než pokračovat. Byla nám vyhlášena válka Králem Zachariasem a jeho nejvýše postavenými lidmi, správci Východu, Západu, Severu i Jihu a dokonce i správkyní centra, titánkou Annie Leonhardt. Ti všichni jsou teď proti nám, ochotni zabít každého člověka, který se jim postaví do cesty. Nemáme jinou možnost. Musíme bojovat. Ale já povedu lidstvo k vítězství, to přísahám! Nenecháme se zničit, nenecháme se zabít!" pronese hrdě, ruku položenou na srdce.
,,Lžeš," zašeptám, jako bych to ve skutečnosti neříkal jemu, ale sám sobě. Jako bych se sám sebe snažil přesvědčit a sám sebe utvrzovat, co je skutečně pravda.
Lže. Plán Bomba neproběhl, Historia slíbila, že by mne kdyžtak kontaktovala, stejně jako mi to slíbili Hoover a Braun. Žádná bomba tam neexplodovala. Správci západu nechtějí válku s naším světem, vím, že by něco takového neudělali. Oni jsou na mé straně, konečně jsem pochopil celé jejich jednání. Oni jsou se mnou, s námi. Ne proti nám.
A nakonec je tu Annie Leonhardt. Neznám ji tak dobře, ale vím, že Mikasa ji zná už přes sedm let, Eren na tom nejspíš bude podobně. Oni jí věří a já také. je tady, s námi, pomáhá nám a navíc miluje mou sestru, jsem si tím jist kvůli všem těm pohledům a gestům, všemu, co pro ni dělá. Nevím, jak těžké nebo lehké by pro ni nyní bylo postavit se proti mě, ale nebyla by proti ženě, kterou miluje.
Na malý moment se v modrých očích blonďáka zaleskne šokem, brzy to ale opět skryje za jakousi masku netečnosti.
,,Levi, jak si něco takového můžeš myslet? Ty víš, že bych ti nelhal, ne tobě," zašeptá a pokusí se přiblížit, ruku natahujíc k mé tváři, já ale ucouvnu.
,,Nesahej na mě, nebo o tu ruku přijdeš," procedím skrz zaťaté zuby.
,,Nedělej si to ještě horší, o mě tady vůbec nejde! Byl jsem... byl jsem v Titáním světě, vím, jak to je. To ty chystáš válku, to ty chceš bojovat! Proč? To tak moc toužíš po moci? To tak moc toužíš po slávě a bohatství, že jsi ochoten pro to ztratit miliony životů a možná i ten vlastní? O co ti vlastně jde? Řekni, Erwine, za co bojuješ, že jsi pro to ochoten zemřít?!" zeptám se, ruce sbalím do pěstí. Tak moc mne vytáčí, že jsem mu věřil, že jsem si celou dobu myslel, že mu jde o lidstvo a jeho prospěch! Že jsem si tak dlouho myslel, že to druhá strana je ta špatná...
Na malý moment zavládne ticho. hrobové, děsivé ticho, ve kterém mohu pozorovat svůj někdejší vzor jak přemýšlí, co teď. Jak se marně snaží vymyslet odpověď, která by mne zase uklidnila.
,,Dobře, řeknu ti to, když to tak moc chceš vědět. Když bez toho nedokážeš být, leč dlouhé roky zpět jsi bez toho žil zcela klidně. Chceš vědět, proč tohle všechno dělám? Chceš vědět, co mě pohání vpřed, co mne nutí bojovat? Pro co jsem ochoten položit život?! Tak poslouchej, nechci slávu, nechci bohatství a nechci moc. nikdy jsem ji nechtěl, to lidé si mne zvolili do svého čela. To ty jsi mne tehdy tolik podpořil.
Nechci, aby mě lidé obdivovali, stejně s největší pravděpodobností zemřu, lidé nebudou tolik ochotní bojovat pokud já nepovedu předvoj. To je pravda, kterou jsi nevěděl, že? Nevěděl jsi, že vím, že tam zemřu. Chceš vědět, proč to všechno dělám? Fajn! Dělám to, protože tě miluji!"