Když oba dva dojíme, hodnou chvíli si ještě povídáme o všem a ničem zároveň. Celý ten rozhovor je takový krásný, klidný, jako bychom opravdu byli zamilovaný pár. Levi mi o sobě říká nové věci a já ho nadšeně poslouchám, chvílemi zase mluvím já a on se ptá. Když večer pokročí, objedná nám Levi bílé víno.
,,Je mnohem sladčí," odůvodní, když se zeptám, proč nevybral červené. Trochu nám večer zkazí číšník, který po nás obou chce občanky a následně mu málem vypadnou oči z důlků, protože, jak sám řekne, já vypadám na patnáct a Levi je vysoký jako dvanáctileté dítě, se štěstím.
Po jídle i pití, kterého naštěstí nebylo tolik, abychom byli opilí, a také po menší hádce, kdo z nás to celé zaplatí, po níž jsme se schodli na půl na půl se vydáme do noční tmy.
,,Dnešní večer byl úžasný," zašeptám, jelikož za žádnou cenu nechci narušit tu krásnou atmosféru, která mezi námi už od té večeře panuje.
Nelžu. Ani to nijak nepřibarvuji, spíš naopak. Ve skutečnosti to bylo kouzelné, dokonalé, naprosto skvělé, stejně jako Levi samotný. Jistě, jeho přítomnost pro mne byla vždy dokonalá, ale teď byl tak pozorný, tak otevřený, jindy mi vždy přišel, že svou pravou tvář pouze schovává. Nikdy jsem nevěřil, že ten led a chlad je skutečně on, vždy jsem to považoval pouze za masku, kterou se zatím daří sundavat jen a jen mně a jsem na to patřičně hrdý. Takový je jen se mnou, jen pro mne. A já se za boha tohohle úžasného pocitu nevzdám, proč si nenalhávat, že by ke mně mohl skutečně něco cítit? Proč? Protože se jednou šeredně spálím? Možná ano, ale proč si tím kazit nádherný večer...
,,Kam to jdeš?" zeptá se mne můj společník a já se na něj usměji. Čekal jsem, kdy si všimne, že jsem zamířil jinam, než k jeho domku. Zrovna u něj mne ani nepřekvapilo, že to bylo téměř hned- jeho postřeh je opravdu, ale opravdu dobrý, to vím z vlastních zkušeností. Ta čelist mne bolela ještě večer...
,,K tomu, co jsem ti slíbil ukázat," odvětím a opatrně ho chytím za ruku, načež mi on věnuje nechápavý pohled.
,,Teď chvíli půjdeme po téměř úplné tmě a ty to tu neznáš, nerad bych tě ztratil a následně hledat v temných uličkách téhle části říše. A věř mi, vím o čem mluvím. Sám už jsem se tu ztratil," zavzpomínám s úsměvem. Bylo to opravdu zajímavé. Vlastně mne pak musely jít hledat holky, jelikož jsem za boha nedokázal určit, kde zrovna jsem nebo kudy jsem přišel. Nakonec mne našla Annie, ale nevypadala moc nadšeně. Dodnes mi vyčítají, že jsem je vzbudil ve tři ráno aby mne půl hodiny hledaly a nakonec našly dvě ulice od našeho domku. Ugh...
,,Ty jsi se tu ztratil? Tak to si nejsem jist, jestli se chci nechat vést někam do neznáma. Nerad bych po tmě hledat cestu skrz les," řekne a pochybovačně se podívá směrem, kterým ho právě vedu.
,,Neboj, to bylo pár dní potom, co jsem se sem přestěhoval. Teď už to tu znám, jako své boty," ujistím ho a vyrazíme spolu, ruku v ruce vstříc temnotě.
Celou cestu si poté uvědomuji ten nádherný pocit. Jeho teplá dlaň v té mé se mnou dělá divy, stejně jako pocit, že mi ji i po mém chabém vysvětlení nevytrhl. Přeci jen, on je jeden z těch, kteří by byli schopni jít sami tmou radši, než se s někým vést za ruku. Ale se mnou tak právě jde. A nevypadá ani, že by mu to nějak extra vadilo, spíš naopak. A to mi na tváři vytváří potěšený úsměv.
,,Už jenom kousek," zašeptám, když vidím, že už mé místo opravdu není daleko. Postím, ač neochotně, jeho drobnou ruku a přesunu se za něj, abych mu dlaněmi přikryl oči.
,,Hej, co to děláš?!" zeptá se okamžitě a chce mé ruce setřást.
,,Chviličku to vydrž, uvidíš, že to bude stát za to," slíbím a Levi se na moment zamyslí, zvažuje, jestli mi věřit, nebo se spolehnout sám na sebe.
,,Tak fajn," odvětí nakonec a já se musím usmát, jelikož pochopím, že tohle znamená víc, než jen přikývnutí. Vybral možnost, dle které mi důvěřuje. A já si té důvěry nanejvýš cením.
Jemně ho chytím kolem pasu.
,,Oči nech zavřené," upozorním ho a on pouze něco nesrozumitelně zabručí v souhlas. Projdeme za poslední zatáčku a já si, pod tíhou toho nádherného a dechberoucího okamžiku položím hlavu na jeho rameno.
,,Můžeš otevřít," zašeptám. Ve mně se v ten moment odehrává něco naprosto nepopsatelného a jeho překvapený trhaný nádech tomu jen přidá.
Stojíme na útesu, pod námi se rozprostírá obrovské jezero, do kterého ze strany s hučením dopadá vodopád. Noční obloha plná hvězd se odráží na průzračné hladině a vytváří tak druhé nebe, hučení vodopádu a cvrkání cvrčků dodává ještě lepší atmosféru. Obrovský měsíc září nad druhou stranou lesa, jako by ho hlídal.
,,Páni..." vydechne můj společník a já se usměji.
,,Miluju tohle místo. Kdysi jsem ho našel, takřka omylem, ale ve dne to není ono. Tedy, samozřejmě je to také nádherné, ale pravé kouzlo tohoto místa jsem pochopil až když jsem se šel o půlnoci projít, protože mi holky zabraly pokoj," zašeptám, oči stále přišpendlené k té kráse. Až teď si uvědomuji, co tam spolu asi dělaly, ovšem kouzlo tohohle místa nenaruší ani jejich "potřeby".
Posadím se na zem a Levi si sedne vedle mne, oba se beze slova necháváme unášet čistotou a přirozeností a přesto tak kouzelnou dokonalostí, jakou dokáže udělat noční tma, hvězdné nebe, voda a les. Po chvíli, možná intuitivně otočím svou hlavu směrem k Levimu a on v ten moment, snad to tak chtěl osud, udělá to samé. Naše obličeje se nachází kousek od sebe a já v jeho očích vidím další vesmír, další nádherný jev, do kterého bych se vydržel dívat věčně.
,,Jsi nádherný," zašeptá, jako by mi snad četl myšlenky, protože přesně to si myslím i já o něm. A v ten moment mi dojde, jak moc jsem se mýlil. V tu jedinečnou chvíli trávenou právě s ním si konečně uvědomím, že tohle všechno, ačkoli jsem to nikdy nezažíval, jsou pocity, které se nedají nazvat povrchní. Oni jsou hluboké, silné a mocné.
Zamiloval jsem se. A teď, v tuhle chvíli jsem si jistý, že tím to neskončilo. Já ho miluju...
A tak, s tímhle uvědoměním překonám tu zbylou vzdálenost, která se nacházela mezi našimi tvářemi.
Políbím ho.