Bránit se nemělo smysl.
Rezignovaně jsem proto přebral z Rafaelových prstů malou lahvičku, odšpuntoval korkovou zátku a než jsem si ji přiložil k ústům, naposledy se zadíval na Marca.
„Prosím," zašeptal jsem směrem k němu, ale on znovu zavrtěl hlavou.
„Tak dělej, nebo ti pomůžu," pobídl mě Rafael a já se s nenávistí zadíval do jeho nadšením rozzářené tváře. Nato jsem obrátil obsah lahvičky do úst.
„Polkni," přikázal mi ten jedovatý had a já přemýšlel, co by se stalo, kdybych mu tu tekutinu, co jsem nyní převaloval v puse, vyplivl do obličeje.
Jako by přesně věděl, na co myslím, mi pevně stiskl pusu i nos a opět přikázal: „Polkni."
Neměl jsem moc na vybranou. Ještě chvíli jsem se tomu bránil, až mi do očí vběhly slzy, ale nakonec jsem to vzdal a to svinstvo spolkl.
Okamžitě jsem se celý rozklepal. To však nemohlo být tou drogou, spíš na mě plně dolehlo, co se stalo a že jsem úplně ztracený.
„Sedni si," vybídl mě nevzrušeně Carlos, který dění kolem moc nesledoval, zcela ponořený do svých dokumentů. Vsadil bych se, že až uslyší, co jim tady za okamžik budu vykládat, získám si jeho pozornost.
„Musíme počkat alespoň dvacet minut, než sérum začne naplno účinkovat," oznámil Rafael, ale nikoho kromě mě to očividně nezajímalo.
Těch následujících dvacet minut jsme strávili v naprostém tichu, které rušilo jen škrábání pera o papír, protože Lord Carlos stále něco psal za svým stolem.
Marco dál seděl schoulený v křesle, celý bledý a unavený. A Rafael netrpělivě přecházel po pokoji a jistě odpočítával každou zbývající minutu, než mě bude moci konečně detailně vyzpovídat.
A já... Já jsem se cítil divně.
Nicolas to zvládl, Nicolas tímhle prošel, opakoval jsem si v duchu. Třeba je to něco v našich genech, třeba to na mě nebude účinkovat. Bohužel já každou další vteřinou cítil, že to na mě naopak účinkovat začíná. A to pěkně silně.
Strnule jsem zíral na zeď před sebe, na všechny ty starodávné rodinné portréty, a pohled se mi sám stočil k rodinnému znaku Malcavienů. Ty hadí očí jako by se na mě upínaly a viděly mi až do duše.
Všechno se nořilo do podivné mlhy, podobně jako když jste opravdu hodně opilý a veškeré vaše zábrany postupně mizí. Udržet v hlavě souvislou myšlenku se zdálo čím dál těžší a soustředit se na cokoli téměř nemožné. Ruce se mi začaly třást a na čele mi vyskočily první kapky potu.
„To by mělo stačit," dolehl ke mně Rafaelův hlas a já s obtížemi zaostřil na jeho podlou tvář. Vážně vypadá trochu jako had, napadlo mě a on se zašklebil.
Řekl jsem to snad nahlas?
„Ano, Nico, řekl jsi to nahlas," promluvil Rafael sladkým hlasem jistě potěšený, že to sérum již zabralo, „teď nám totiž prozradíš každou svoji myšlenku."
A do hajzlu...
„Jo, přesně tak," ušklíbl se Raf a já se kousl do rtu tak silně, že jsem si ho rozkousl až na krev. Nechtěl jsem ze svých úst vypustit už žádné další slovo.
„To ti nepomůže," zasmál se a pak se obrátil na Marca. „Sérum již účinkuje, začnu s otázkami."
„Tak, Nico," zašklebil se na mě Rafael, který kolem kroužil jako predátor kolem své raněné kořisti. „Ukradl jsi něco mého, je to tak?"
Cože, o čem to mluví? Napadlo mě okamžitě a současně to také vypadlo z mých úst. Bylo skoro nemožné jakkoli korigovat svoje myšlenky, jakkoli je cenzurovat, jakkoli lhát.
„Já jsem vám nic neukradl," zopakoval jsem tentokrát vědomě, navíc to byla čistá pravda.
Možná kdybych mohl přemýšlet, asi bych víc řešil, co to znamená. Ale já nyní přemýšlet nedokázat. Přemýšlení byla hra pro střízlivé a můj stav silně připomínal opilce, který jde ve tři ráno domů a sotva se svede trefit do dveří.
Zaregistroval jsem však, jak moje odpověď Rafaela znejistěla a kdybych mohl, snad bych se zatvářil škodolibě.
„Byl jsi v mojí laboratoři a něco jsi tam vzal," zopakoval pevně. „Je to tak?"
„Ne, nikdy jsem tam nebyl," odpověděl jsem opět zcela pravdivě.
Naklonil se blíž, teď už znatelně naštvaný a zasyčel mi do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel: „Kde je můj čip, ty parchante?"
„O žádném cípu nic nevím," přeřekl jsem se, ale bylo to proto, že jsem vážně vůbec nevěděl, která bije a navíc jsem měl v hlavě dokonalý zmatek.
„Čipu," vyjel na mě, jeho veselost ta tam. „Ty si ze mě ještě děláš srandu?"
„Kéž by," vyletělo ze mě.
„To stačí, teď já," vložil se do toho netrpělivě Marco. „Vidíš snad, že není žádný špión. Pouze prolhaný a nevěrný zmetek."
Rafael se však nedal jen tak odstrčit, studoval mě zkoumavým pohledem, jako by nad něčím usilovně přemýšlel a pak se zeptal přímo: „Jsi agent Argosu?"
Jsem agent Argosu?
Ta otázka mi zněla v hlavě, bylo strašně obtížné se na něco soustředit. Strašně těžké přemýšlet.
Jsem agent Argosu?
„Ne, nejsem, nejsem žádný agent," vypadlo ze mně zcela automaticky. Protože já přece taky žádný agent nebyl, nikdy jsem se za něj nepovažoval. Nico byl agent, ale já? Jak bych mohl být agent, vždyť všechno pokazím.
„Vidíš, stačí," odstrčil Rafaela náhle energický Marco, který vyskočil z křesla jako by do něj nalili živé vody. Přistoupil k nám a shlédl na mě.
Stále jsem seděl na židli, klepající ruce mi spočívaly na opěradlech a nohy se mi také silně třásly. Marco se ke mně ještě přiblížil, v očích se mu zrcadlil smutek, zrada a možná trocha naděje.
„Kdo je Zachary?" zeptal se pak.
„Můj přítel."
Zachary je můj přítel. To první mě napadlo. Možná to byl též bývalý agent Argosu, a ashârijský zabiják, ale pro mě to byl hlavně přítel. Přítel, který mě od začátku chránil a pomáhal mi.
„Jen přítel?" zeptal se Marco poté, podezření vepsané ve tváři. „Spal jsi s ním někdy?"
„Ne."
Marcovi v obličeji proběhla nějaká emoce, možná naděje či radost. Matně jsem si uvědomoval, že nás Rafael znuděně poslouchá, náš milostný život ho evidentně nezajímal. Jenomže nešlo pouze o to. Marco mohl lehce naťuknout něco, co by mi zlomilo vaz.
Popravdě byl zázrak, že se nikdo z bratrů zatím nezeptal tak dobře, aby mě odhalil.
„A miluješ ho? Zacharyho?" otázal se znovu Marco, který to prostě nemohl nechat plavat.
Stiskl jsem rty pevně k sobě, abych nemusel odpovídat.
„Mluv! Miluješ ho?!" vyjel na mě černovlasý mladík, jehož ústa se většinu času usmívala, ale nyní se stáhla do zrazeného a bolestivého výrazu.
„Ano, asi ano," zašeptal jsem, protože to nešlo zastavit.
„Ty hajzle," vydechl Marco zlomeně, slzy mu tekly z očí, ruce sevřené v pěst. Celý se chvěl a já doufal, že toho už nechá. Snad bylo lepší, když mě vyslýchal Rafael.
„Mrzí mě to, Marco," promluvil jsem, protože jsem cítil jeho bolest a připadal si hrozně. „Promiň, nechtěl jsem ti ublížit."
„A co jsi chtěl?" vypravil ze sebe. Hlasitě vzlykal, muselo to pro něj být hrozné.
„Řekni, Nico, proč jsi se mnou teda chodil? Protože jsem syn Carlose Malcaviena?"
„Ano."
„Jsi jako všichni ostatní," rozbrečel se. „Šlo ti jenom o moje peníze, o moje jméno."
„Ne, o tohle mi nikdy nešlo, já jsem chtěl..." Bože mlč už, nadával jsem si v duchu. Proč mu to vůbec říkám. Jenomže každá myšlenka, která se mi zjevila v mozku, nyní chtěla ven.
„Co jsi chtěl?"
„Nechtěl jsem ti ublížit, chtěl jsem pomoci Nicovi."
„Co, chtěl sis pomoci k čemu?" nechápal.
Rafael naštěstí poslouchal jen na půl ucha, Carlos vůbec, a Marcovi ta podivně formulovaná věta naštěstí podezřelá nepřišla. Byl na to příliš rozrušený.
„Milovals mě aspoň trochu?
„Záleží mi na tobě," podařilo se mi ze sebe vypravit, protože to také byla pravda.
„Záleží ti na mě, ale miluješ Zacharyho," ušklíbl se Marco jízlivě, ale oči měl rudé, plné slz a třásl se vztekem, možná i zoufalstvím.
„Je to tak?!" křikl mi do obličeje, a já čekal že mi snad jednu vrazí.
„Ano," zašeptal jsem nakonec přiznání, které Marcovi vehnalo do očí další slzy. Ne, opravdu jsem ho nechtěl ranit. Navíc ne takhle.
„Takže včera v noci, když ses se mnou líbal, když jsme spolu byli v posteli, myslel jsi na něj?"
No tak, Marco, to se musíš ptát na takové otázky? Proč se takhle trápíš? Tohle byla ta nejčistší forma masochismu.
„Myslel jsi na něj?!" zopakoval ostře, když jsem hned neodpověděl.
„Ano."
Marco klesl na kolena, dál to nevydržel a rozvzlykal se tak úpěnlivě, že mi to lámalo srdce. Asi mě opravdu miloval.
„To stačí," přerušil to Rafael, kterého bolest jeho bratra nedojímala. „Tuhle vaší telenovelu si dokončete jinde. Teď už stejně víš, co jsi potřeboval."
„Zase to nepřeháněj, Marco," ozval se zničehonic Carlos, který vzhlédl od svých lejster. Ani on nevypadal, že by mu zlomené srdce jeho mladšího syna dělalo nějaké vrásky.
„Mám těch tvých aférek po krk a těchhle tvých hysterických záchvatů taky. Pořád dokola to samé. Před Nicem to byl Allesio, a před ním Bernard a za pár týdnu to zase bude někdo jiný. Uvědom si, že jsi zasnoubený s Natálií, a podle toho se chovej."
Carlos s Marcem opravdu soucit neměl. Vážně jsem toho kluka litoval. Neměl to jednoduché.
„Já si Natálií nikdy nevezmu!" vykřikl mladík vzpurně, konečně se zvedl na nohy a s brekem utekl.
Lord jenom zavrtěl hlavou a podíval se na Rafaela. „Ty už jsi taky skončil?"
„Pokud dovolíš, strýčku, ještě si s Nicolasem chviličku popovídám."
No výborně, pomyslel jsem si, ale i kdybych to řekl na hlas, bylo by mi to jedno.
Jak se zdálo, Rafael se zahříval k dalšímu kolu nepříjemných otázek. Tušil jsem, že z tohohle nevyváznu. Zatím jsem se sice nějakým neuvěřitelným zázrakem neprozradil, ale to štěstí nemohlo vydržet.
„Dělej, jak myslíš" pokrčil rameny Carlos a vrátil se ke svým dokumentům.
Rafael opět přenesl veškerou svoji pozornost na mě. Věnoval mi jeden ze svých jedovatých úsměvů, když sladce pronesl: „Tak Nico, nemáš náhodou nějaké spojení s těmi ashârijskými zabijáky? Nějaké, o kterém jsi nám neřekl?"
A bylo to tady. Otázka, která mi musela zlomit vaz. Zakousl jsem se do spodního rtu a stiskl víčka pevně k sobě. Bránil jsem se ze všech sil, abych nemusel odpovídat, ale bylo strašně těžké tomu odolávat.
„Mluv!" vypálil Rafael, který tušil, že konečně na něco narazil. Všechno v místnosti utichlo, dokonce to škrábání pera o papír, což znamenalo, že moje váhání přitáhlo pozornost samotného lorda Carlose.
„Já..."
V tu chvíli se dveře do místnosti rozletěly a dovnitř vrazil někdo další.
„Co se stalo Marcovi, otče?" zaslechl jsem rozezlený hlas Francescy a otevřel oči právě včas, abych zahlédl její obvykle klidný obličej plný hněvu a vzteku. „Zamkl se ve svém pokoji, nikoho tam nechce pustit, brečí a vyhrožuje, že si něco udělá."
Ach bože, Marco. Tohle jsem vážně nechtěl.
Než stačil Carlos odpovědět, Francesca svižným a rychlým krokem přešla k Rafaelovi a na to, že byla slepá, dokázala dost přesně odhadnout, kde stojí, když mu vmetla do tváře: „Ty jsi mu zase něco provedl?!"
„Já vůbec nic, drahá sestřenko," odvětil Rafael odporně přeslazeným hlasem, který dával najevo, jak ho urazilo, že si o něm něco takového Francesca myslí. „To tady Nico mu zlomil srdce, když přiznal, že ho nemiluje," dodal ten had s úšklebkem.
„Cože?" Francesca trochu zaváhala, oběma rukama nahmátla židli, na které jsem seděl, a pak prsty spolehlivě našla také můj obličej. A pěkně silně zmáčkla, až jsem vyjekl bolestí.
„Myslela jsem si, že máš mého bratra opravdu rád, že nejsi jako všichni ostatní, kteří ho jenom využívají," rozkřikla se na mě rozzlobeně, její nevidomé oči rozčileně těkaly ze strany na stranu.
Naklonila se ke mně ještě blíž, tak blízko že jsem cítil její květinový parfém, tak blízko, že mi její dlouhé černé vlasy spadly do tváře. Její pravá ruka se opírala o moje rameno, zatímco levá mi stále bolestivě drtila obličej.
„Tohle ti neprojde," syčela nenávistně, nato se rozmáchla a vrazila mi facku.
Ale současně se stalo i něco jiného. Druhou rukou pevně sevřela moje rameno ze strany, načež něco velice ostrého projelo látkou trika, kůží a zabodlo se mi hluboko do svalu.
Nečekal jsem to, trhl sebou bolestí a tlumeně vykřikl. Avšak vzhledem k tomu, že mi hned nato vlepila facku takovou silou, že jsem málem druhou vzal o zem, nepůsobilo to podezřele.
Potom na mě další minutu křičela, jaký jsem zmetek a že si jejího bratra nezasloužím, ale tou dobou už mi začínalo docházet, že je to pouhá zástěrka.
Ona do mě něco vpravila, nějakou látku.
A chvíli poté, co tak učinila, jsem jasně cítil, jak se moje mysl začíná projasňovat, účinek toho séra pravdy polevuje.
Francesca mi pomohla? Ale proč?
„To by stačilo, sestřenko," odtáhl ode mně rozezlenou dívku Rafael. „Tohle si vyřešíte později, teď mám na Nica ještě pár otázek."
Francesca se otočila po hlase a strčila do Rafa, aby ji pustil. „Ty se do toho nepleť a běž zase trhat mouchám křídla."
„Francesco, to stačí," vložil se do toho nakonec sám Carlos. „Raději se zajdi podívat na Marca."
Po těch slovech dívka umlkla a hrdým krokem opustila místnost.
To však už moje mysl opět pracovala na plné obrátky, veškeré nepříjemné účinky séra odezněly.
Rafael se začal znovu ptát. A každá jeho otázka byla záludnější a nepříjemnější než ta předchozí. Griloval mě tak skoro hodinu, bylo to únavné a vyčerpávající. Ale nic ze mě nedostal.
Naštěstí jsem totiž už dokázal lhát.