Podobnost čistě náhodná

3.kapitola

Z vrtulníku jsem hleděl na rudý kotouč slunce zapadající nad největším městem Sarterry a přemýšlel, kde budu ráno. Moje myšlenky narušovalo hlasité dunění motoru a rychle se točící vrtule rozrážející vzduch, ale po chvíli jsem si na ten monotónní zvuk zvykl.

Hlavní město naší země takhle z výšky vypadalo poklidně. Většina budov byla nová, postavená v posledních dvou desetiletích. Historické centrum zničila vleklá válka a některé okrajové části stále vypadaly jako po náletu. Přesto se město rychle rozrůstalo a poválečná obnova na něm byla znát.

Jen nerad bych se vracel k obrázkům hořících domů a vybombardovaných ulic, které jsem znal z knih ukazujících jak hlavní město vypadalo těsně po ukončení bojů.

Snad k něčemu tak hroznému už nikdy nedojde.

Svoji pozornost jsem obrátil zpět k tabletu, na kterém jsem měl nahrané všechny důležité informace ohledně mé mise. A ty jsem si musel nacpat do hlavy.

Trochu mi to připomínalo situaci před závěrečnou zkouškou, kdy jsem se snažil za jedinou noc naučit veškeré učivo celého předchozího semestru.

Znovu jsem si procházel záznamy jednotlivých členů Carlosovy rodiny a nedalo mi to, abych se nezastavil u složky Marca Malcaviena.

Detailně jsem si prohlížel jeho souměrné rysy, velké šedé oči a pěkně tvarované rty. Byl hezký, to jsem musel přiznat. Líbil se mi jeho rozpustilý úsměv a bezstarostný výraz, který měl na většině fotografií. Jaký by to asi byl pocit líbat se s klukem? Třeba zrovna s Marcem?

Při té představě mě zaplavil podivný a ne nepříjemný pocit. Měl Oliver pravdu? Skutečně nebudu muset předstírat, že mě Carlosův syn přitahuje?

Vypnul jsem tablet a vyhlédl z okna vrtulníku ven na přibývající temnotu. Za chvíli neuvidím nic než světla měst a pak už ani to. V hlavě jsem si však dokázal vybavit přesnou mapu a věděl, kudy poletíme: stále na jih k pásu hor oddělující Sarterru od Melkosu, až do průsmyku Borgano, kudy vedla hranice mezi našimi zeměmi.

Tam přistaneme a dál budeme pokračovat autem po silnici podél pobřeží Zyrmiénského moře, dál do vnitrozemí obrovského poloostrova, na kterém se rozkládal Melkos. Země našich odvěkých nepřátel.

Otočil jsem se na svého pilota sedícího přede mnou. Laura, drobná rudovlasá dívka, pilotovala spartanskou vojenskou helikoptéru jako profesionál, kterým bezesporu byla. Patrně uměla mnohem více než se ohánět nůžkami a hrát si na kadeřnici a já se zastyděl, že jsem ji předtím považoval za pouhou pomocnou sílu.

Se sluchátky na uších a kniplem v ruce soustředěně ovládala vrtulník se svým jediným pasažérem. Jestli jsem čekal, že mě plukovník na mé cestě doprovodí, spletl jsem se. Na heliportu se se mnou rozloučil, popřál mi hodně štěstí, poplácal mě po ramenou a...To bylo vše.

Po třech hodinách letu, z kterých jsem většinu prospal, jsme změnili dopravní prostředek. Na hranicích jsme přesedli do nenápadného černého sedanu, který nás měl dopravit až k sídlu Carlose Malcaviena. Laura dokázala, že je stejně dobrá řidička jako pilotka a rychle nás navedla na silnici směřující do nitra Melkosu. Na hranicích nenastal žádný problém a ospalá celní stráž ani nechtěla vidět naše pečlivě padělané cestovní dokumenty.

Melkos a Sarterra toho za ty roky měly mnoho společného, od stejného jazyka, písma a dokonce i naše měny se daly užívat v obou zemích. Také během války se mezi našimi národy intenzivně obchodovalo, neboť některé suroviny se daly nalézt pouze v horských oblastech Sarterry a některé u Spartanů oblíbené pochutiny se zase pěstovaly jen v přímořských oblastech Melkosu.