Podobnost čistě náhodná

6.kapitola

„Tohle je tak úžasný," zašeptal Marco a já pohlédl do jeho spokojených očí zastřených touhou. 

Existovalo tisíce důvodu, proč tohle celé byl pitomej nápad. 

Poté, co jsem jako správný člen ochranky doprovodil Marca do jeho pokoje, jsem se neměl nechat ukecat, abych s ním zůstal přes noc. A už vůbec jsem neměl dovolit, aby to dopadlo takhle.

Přestože bylo zřejmé, že Nico s Marcem spolu nespali a nehrozilo proto, že by mladší kluk odhalil, že nejsem ten, za kterého se vydávám, stejně to byla chyba.

Protože využívat Marca, lhát mu a předstírat, že jsem někdo jiný, mi zkrátka nepřipadalo správné.

Jediné, co jsem předstírat nemusel, byl entuziasmus s jakým jsem mu vracel jeho polibky, jeho doteky a rozhodně jsem nemusel předstírat ani to, jak moc se mi líbí držet ho v náručí, mít ho na posteli pod sebou a tisknout se k němu. Navíc, když už postrádal většinu oblečení. Stejně tak já. 

Kolikrát za tento večer jsem si řekl, že dál to zajít nenechám. 

Jeden polibek na dobrou noc mezi dveřmi, to bude všechno. Dobře tak dva. Nebo tři. A než jsem se nadál leželi jsme na Marcově široké posteli a líbali se natolik vášnivé a divoce jako by nikdy nemělo přijít ráno.

Když ze mě stáhl horní část uniformy, nechal jsem to být, když mi jeho ruce zajely pod košili a s nadšeným zaujetím mě začaly hladit po nahé kůži, nechal jsem to být. 

A najednou jsme na sobě neměli nic víc než kalhoty, které se již Marcova pátrající ruka snažila rozepnout a teprve v tu chvíli mě napadlo, že jsem to patrně nechal zajít příliš daleko.

„Nikomu nedovolím, aby se mezi nás pletl," šeptal černovlasý kluk zastřeným hlasem, zatímco se mi jeho hbité prsty snažily dostat do kalhot a já v sobě nenašel odhodlání, abych ho zastavil. „Ani můj otec, ani Natálie, nikdo."

Jeho slova přece jen přivedla moji omámenou mysl do reality a já se navzdory tomu čeho se dožadovalo moje bolestivě vzrušené tělo od Marca odtáhl a posadil na posteli.

Protože tenhle rozesmátý napůl svlečený kluk, který právě ležel přede mnou na posteli a bezostyšně se mi nabízel, nebyl můj přítel nebo milenec. Ale syn vůdce rodu Malcavienů. A kdyby lord Carlos zjistil moji pravou totožnost, kdyby zjistil, že jsem spartanský špion, nechal by mě bez milosti popravit. A nevěřil jsem, že by se Marco postavil na moji stranu, až by se dozvěděl, že jsem ho já i Nico celou dobu vodil za nos. 

„Děje se něco?" lekl se a také on se posadil. Na nahé hrudi se mu skvělo několik fialových skvrnek, které mu tam zůstaly po mé přespříliš intenzivní péči. 

„Nic," pokusil jsem se ho uklidnit úsměvem. 

„Nelíbí se ti to?" 

„Líbí," ujistil jsem ho a rozhodně nelhal. „Jen si myslím, že bychom to neměli uspěchat."

Frustrovaně si povzdechl: „To říkáš pořád. Ale já nechci dál čekat. Udělal jsem přesně to, co jsi chtěl. A proto si zasloužím odměnu."

Bez dalšího zdržování mě chytil kolem krku a stáhl zpátky k sobě a na sebe. Jeho horké rty nedočkavě vyhledaly ty moje, abychom se opět vrátili k těm divokým polibkům, kterých se ani jeden z nás nemohl nabažit. 

V tom okamžiku jsem už nedokázal nic. A ze všeho nejméně mu oponovat. Popravdě také já se těšil, že konečně zkusím, jaké je to s klukem. Všechny ty roky skrývání a přesvědčování sama sebe, že mě přitahují dívky, bylo nepopsatelně frustrující. A tady jsem získal skvělou možnost si vyzkoušet to, co bylo v Sarterře zapovězené, co jste museli zapírat a za co by vás ostatní ihned odsoudili.