Podobnost čistě náhodná

15.kapitola

Tiskl jsem se k Zacharymu, který mě stále objímal, a snažil se dostat pod kontrolu strach a děs z toho krvavého zážitku.

Teprve po nějaké době, když jsem se trochu uklidnil, jsem se od něj odtáhl natolik, abych mu viděl do tváře. Ani on se nezdál být v pohodě a přestože jako agent Argosu a později jeden z Ashârijů musel být zvyklý na ledacos, hádal bych, že něco takového doposud neviděl.

Neochotně jsem ho pustil a on si přiklekl k ležícímu tělu mrtvého útočníka. Začal si ho detailně prohlížel, ale já neměl sílu, abych se na tu zmrzačenou mrtvolu díval. Raději jsem odvrátil pohled, protože hrozilo, že bych jinak vyzvrátil snídani.

„Znáš ho?" zeptal se mě po chvíli Zachary.

Opravdu se mi nechtělo studovat tu zohavenou hlavu oddělenou od těla, ale sebral jsem veškeré odhodlání, zhluboka se nadechl a pohlédl na tu krvavou kaši, která zbyla z obličeje.

Odfiltroval jsem tu hrůzu a snažil se soustředit pouze na to, zda v té tváři naleznu nějaké známé rysy. Stejně jsem se však nemohl zbavit dojmu, že mě to mrtvolné oko pozoruje.

Byl to muž tak kolem pětatřiceti, tmavé vlasy, zelené oči, celkem mohutný.

„Nepřipadá mi povědomý," zavrtěl jsem hlavou.

„Mohl by to být některý z Carlosových vojáků?"

„Nevím, možná, neznám je všechny," odpověděl jsem a podíval se na druhého kluka, abych už nemusel hledět na ten kus rozsekaného masa, který zbyl z útočníka.

„Šel po tobě?" zeptal se znovu Ashârijec, jehož oblečení stejně jako to moje pokrývaly rudé cákance od krve. Nicméně většina patřila tomu vojákovi, já ani Zach jsme naštěstí zranění nebyli.

„Neřekl bych, spíš... naopak."

„Naopak?" nechápal.

„Než jsi přišel, mohl mě zabít, ale neudělal to. Nechal mě být. Neutočil."

Zachary se na mě podezíravě díval a ano, i já věděl, že to zní podivné. Navíc když s ním Zach bojoval, a já se mu snažil pomáhat, ten super voják útočil pouze na černovlasého Ashârijce, mě nechal být.

„Divné," shrnul to můj ochránce, ale dál to nekomentoval. Shodil ze sebe zakrvácenou bundu, aby nevzbuzoval tolik pozornosti a já ho napodobil. V tom jezdeckém kabátci jsem stejně vypadal jako pitomec.

„Pojď, vypadneme odtud, mohlo by jich tady být víc," chytil mě za ruku. „Musíme tě dostat zpátky na ranč."

Rychlým krokem jsme se vydali přes les nejkratší cestou zpět. Na louce pod lesem jsme objevili Komtesu, která se tam v klídku pásla, jako by se nechumelilo.

„Ty potvoro," zašklebil jsem se na ni a pokusil se chytit to svéhlavé zvíře za uzdu.

Nechala se.

„Nasedni," vybídl mě Zachary a když jsem tak učinil, vyhoupl se na koně také, jeho ruce mě zezadu objaly a chytily uzdu.

Ani jsem se nemusel ptát, zda on na koni jezdit umí, neboť během následujících okamžiků to bylo více než patrné.

Během cesty jsem se nemohl přestat podivovat, jak se jinak líná a tvrdohlavá Komtesa pod Zachovým vedením změnila na rychlého a svižného koně, který nás během pár minut donesl zpět do stájí.

Zachary seskočil těsně před prvními domky, aby ho se mnou nikdo nezahlédl. Já jsem potom s Komtesou dojel na dvůr, kde se po mně už horlivě sháněl Marco. Černý hřebec byl stejně nervózní jako jeho majitel v sedle, mladík vypadal, že by nejraději vyrazil zpět a vydal se mě hledat.