Podobnost čistě náhodná

13. kapitola

Se srdcem až v krku a chvějícíma se rukama jsem se snažil co nejrychleji natáhnout kalhoty a tričko a po očku pozoroval Zacharyho, který aniž by hnul brvou, jediným rychlým pohybem rozkopl a pozhasínal všechny svíčky a další výzdobu, kterou pro mě před tím vytvořil. 

S lítostí jsem sledoval, jak se naše romantické hnízdečko lásky mění zpět na neútulný zahradní domek. A tady nás brzy objeví Allesio, který začal nelítostně kopat do dveří, a chyběly mu tak tři pokusy než je vyrazí a možná tak dva než ten hluk přivolá nejbližší hlídku. 

Jenomže to, co můj žárlivý spolubydlící netušil, byla skutečnost, že já tady nemám rande s nějakou neznámou dívkou, ale s jedním z Ashârijů a to kdyby klučík věděl, patrně by si tuhle celou akci rychle rozmyslel. 

Když i poslední svíčka skončila rozšlápnutá pod Zacharyho podrážkou a vše se ponořilo do tmy, již jsem byl plně oblečený a obutý a s nepříjemným pocitem sledoval staršího kluka, který se v mžiku změnil z romantického milence na člena nelítostných zabijáků z orientu. 

Zahlédl jsem stín, který se mihl kolem, a přesně v okamžiku, kdy dveře povolily a Allesio vpadl dovnitř, ho tam čekalo překvapení jeho života. 

Nevím, kolik toho stihl postřehnout a jestli vůbec něco, protože ani já nezaznamenal skoro nic. Pouze  bleskurychlý pohyb temné postavy a pak už jen dutý zvuk těla padajícího na dřevěnou podlahu. 

Rozkoukal jsem se v okolní temnotě právě včas, abych rozeznal Zacharyho, jak se sklání nad bezvládným Allesiem.

„Zabils ho?" zděsil jsem se a přiklekl k nehybnému tělu.

„Zatím ne," odvětil chladně a v ruce se mu jako kouzlem objevila ashârijská dýka. „Ale pracuji na tom."

„Počkej!" zadržel jsem ho.

Otočil se na mě a já i v okolní tmě zahlédl, jak se mu zaleskly oči. A ten nesouhlasný pohled v nich jsem si dokázal domyslet sám. 

„Nemůžeme ho nechat naživu, je to risk."

„Vždyť nic neviděl. Ani mě ani tebe a je v bezvědomí."

„Ale něco tuší. A až se probere? Co asi řekne? Půjde rovnou za Marcem a napovídá mu bůhví co." 

„S tím si poradím, ale nezabíjej ho."

„Nathe," vydechl moje jméno a naklonil se ke mně blíž, jeho hlas zněl sice netrpělivě, ale objevila se v něm také kapka pochopení. „Takhle to chodí. Myslíš, že Nico nikdy nikoho nezabil? Někdy prostě není jiná možnost."

Srdce mi stále bušilo jako zvon, celý jsem se potil a moji mysl zaplavila beznaděj. Zachary měl asi pravdu, navíc Allesio ani nebyl můj přítel, vlastně mě spíš nesnášel, ale... Takový já zkrátka nejsem a nechci být. Některé hranice překročit nemůžete, protože co by se z vás potom stalo? 

„Prosím," vydechl jsem, do očí se mi nepochopitelně draly slzy. „Tohle já nechci."

Zvenku k nám dolehly hlasy, někde kolem nás procházela hlídka a mohla nás každým okamžikem najít. Na filozofickou debatu ohledně morálních dilemat téhle práce nám nezbýval čas.

„Nedělej to, prosím," zopakoval jsem znovu šeptem, hlas se mi třásl všemi možnými emocemi.

Viděl jsem, jak Zachary schoval dýku, a natáhl se ke mně. Jeho horký dech jsem ucítil na tváři, když se ke mně naklonil. Myslel jsem, že mě políbí, ale pouze mi prsty jemně přejel po tváři a já uslyšel jeho rezignovaný hlas: „Ty opravdu nejsi vůbec jako Nico."