Podobnost čistě náhodná

19.kapitola

Když jsem vycházel ze sídla Malcavienů živý a zdravý, skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Připadalo mi jako zázrak, že jsem absolvoval zkoušku pravdy a měl hlavu stále na krku. 

Mrzelo mě, že jsem ranil Marca, který prokoukl tu moji šarádu, ale současně se mi docela ulevilo, že už je to venku a nemusím mu dál lhát. Nejdůležitější však bylo, že se nepřišlo na to, že nejsem Nico ani na to, co tady ve skutečnosti dělám. 

A že se Rafael opravdu snažil. Přestože jsem poté díky Francesce dokázal opět lhát, stejně nebylo jednoduché čelit jeho záludným otázkám a obviňování. 

Ovšem díky jeho otázkám jsem také já zjistil pár informací. Třeba to, že můj bratr Rafaelovi něco ukradl a Raf se to teď snaží dostat zpátky.

Skoro jsem běžel, abych se dostal co nejdál od domu, a nejvíc ze všeho jsem doufal, že se objeví Zachary. Po tom brutálním výslechu jsem si přál mít ho na blízku, přál jsem si, aby mě objal a dostal pryč z tohohle hadího hnízda. 

Zamířil jsem zpět do našeho bungalovu, který zel prázdnotou. Moji spolubydlící se nacházeli buď ve vězení (Allesio) nebo ve službě (Marian a Antonio).

Byl jsem uvnitř domku sotva deset minut, když někdo zaťukal na dveře.

Nevěřil jsem, že by se Zach ukázal tak brzy, nicméně ten styl ťukání mi přišel povědomý.

Nestihl jsem ani otevřít, když Zachary bleskurychle proklouzl dveřmi dovnitř a otočil za sebou klíčem v zámku.

Otvíral jsem pusu, že ho pozdravím, ale on mi nedal příležitost. Zničehonic mě sevřel v náručí jako kdyby mě neviděl celé roky a už nevěřil, že se ještě setkáme.

Dlouhé černé vlasy měl pevně stažené dozadu a na sobě oblečenou malcavienskou uniformu, aby splynul s ostatními vojáky.

„Jdeme odtud, hned," řekl, když se ode mě o něco odtáhl, jeho obličej byl bledý a strhaný a zdál se vyděšený.

„Stalo se něco?"

„To mi řekni ty," vydechl a stále mě držel. „Slyšel jsem Rafaela, jak se domlouval s Carlosem, že tě nechají podstoupit zkoušku pravdu. Snažil jsem se tě varovat, ale bylo pozdě. Bál jsem se, že tě budou vyslýchat, že z tebe vytáhnou všechno. A pak ti ublíží."

Vychrlil to všechno na mě, vypadal opravdu rozrušeně. Tolik se bál o můj život?

„Jak ses z toho dostal? Marco tě přece jen ochránil?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „S Marcem je konec. Nezastal se mě. Musel jsem si vzít tu drogu."

„Co?" zděsil se. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že i on tohle jednou musel podstoupit. Takže moc dobře věděl, jak je to nepříjemné.

„Jo, a už taky vím, jak je možné, že tím Nico prošel."

Tázavě na mě pohlédl a já doplnil: „Francesca."

„Ta slepá holka?"

„Asi jsme ji dost podcenili. Pomohla Nicovi a dnes také mně. Během toho výslechu mi tajně vpravila protilátku."

„Pomohla ti? Ale proč?"

„Kdo ví."

„Hm, takže jsi nic nevyzradil?"

„Něco přece, ale nic zásadního. Jen jsem zlomil Marcovi srdce a přiznal, že ho nemiluji."

„Protože miluješ mě?" krásně se usmál a jeho modré oči se zaleskly, když mě opět pevně sevřel v náručí. A nato políbil.