Podobnost čistě náhodná

7.kapitola

A tím se ze mě stal hrdina. 

Přestože jsem se o to nijak nezasloužil a pouze se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Nicméně překazit útok Ashârijů byl záslužný čin, který ze mě udělal Hectorova oblíbeného vojáčka, na kterého Nico aspiroval už dříve. No, alespoň jsem tím odčinil svoji neomluvenou jednodenní absenci, za kterou mě předtím chtěl mohutný šéf ochranky hodit do vězení.

Lord Carlos mi sám osobně gratuloval a Marco...no, milý Marco se mě držel jako klíště a celou dobu mi vyčítal moji neopatrnost a s uslzenýma očima opakoval, že jsem mohl přijít o život. 

Nato se ke mně slétlo několik doktorů, které Carlosův synek zavolal a on sám se ke mně navzdory množství svědků kolem velmi výmluvně tiskl.

Ošetření mého stále krvácejícího ramene, ze kterého jeden z lékařů opatrně vytáhl ashârijskou vrhací hvězdici, byl opravdu nepříjemný zážitek. A i když jsem se snažil hrát si na drsňáka, ta bolest mi připadala k nevydržení. Do očí se mi draly slzy a zuby jsem musel pevně stisknout k sobě, abych nekřičel nahlas.

Dokonce mi bylo jedno, že ze mě stáhly zakrvácený kabátec uniformy a já zůstal do půli těla svlečený a vydaný na odiv zkoumajícím pohledům všech okolo. 

Naštěstí mi doktor po chvíli píchl injekci s nějakými analgetiky, což bolest příjemně otupilo. 

Celý dům byl samozřejmě vzhůru nohama, vojáci prohledávali každou píď, ale našli jen několik mrtvých a zraněných strážných. Nikdo nedokázal říci, kdo z domácnosti lorda Carlose měl být cílem zabijáků, však díky mně se jim alespoň nepodařilo svůj úkol dotáhnout do konce. 

Seděl jsem na schodech a nechal lékaře, aby dokončili moje ošetření. Všiml jsem si, že kromě spousty vojáků, členů ochranky, Carlose a Hectora se v hale ukázala také Francesca. V doprovodu rudovlasé Giny, která ji přidržovala za paži, mířila k nám.

Zdála se rozrušená, čemuž jsem se nedivil, ruce se jí klepaly, vlasy měla rozcuchané a nevidomé oči podivně těkaly kolem. Tiše mluvila se svojí přítelkyní. Když ji Marco zahlédl, vyběhl ji vstříc a sourozenci se objali.

„Jsi v pořádku, Nico?" zeptala se dívka, když ji její bratr dovedl až ke mně. 

Vzpomněl jsem si na to, jak je vnímavá na zvuky. Proto jsem si dával pozor, abych napodobil Nicův hlas co nejvěrněji. „Nic to není, má paní." 

Ucítil jsem její ruku, která na druhý pokus našla moji tvář a opatrně mě po ní pohladila v soucitném gestu. Její prsty zavadily o boltec mého stále citlivého nedávno nastřeleného ucha, kde jsem měl Nicovu náušnici. 

Snad jako by kontrolovala každý detail, napadlo mě. Je možné, že tichá Francesca měla podezření, že nejsem ten, za koho se vydávám? 

A to jsem si myslel, že mě dříve prokoukne Marco. Ovšem ten, zaslepen láskou k Nicolasovi, si vůbec žádných nesrovnalostí nevšiml. Zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že největší riziko odhalení pro mě bude představovat nevidomá dívka. 

Lékaři konečně dokončili moje ošetření, ránu na pravém rameni pevně ovázali, dali mi do zásoby prášky na bolest a doporučili klid na lůžku. 

Při těch slovech na mě Marco významně mrknul, čímž mi dal jasně najevo, na čím lůžku budu dodržovat ten doktory předepsaný klid. 

~~~

Sledoval jsem, jak Marco klidně spí vedle mě na posteli. Vypadal při tom hrozně roztomile, dokonce i ve spánku se usmíval. 

Bohužel já usnout nedokázal. Nebylo to pouze zraněnou rukou, ve které mi i přes léky na bolest, nepříjemně tepalo. Donekonečna jsem si v hlavě  přehrával, co se této noci stalo a do myšlenek se mi neustále vtíral obraz toho z Ashârijů, který mi zachránil život.