Podobnost čistě náhodná

34.kapitola

Nico nám o své schůzce s Francescou neprozradil vůbec nic. Rozhodně však nevypadal jako někdo, kdo měl právě tajné dostaveníčko se svojí milovanou. Připadal mi vlastně poněkud rozladěný, ale na druhou stranu důvod jeho špatné nálady mohl být úplně jiný.

Chtěl jsem se ho zeptat, ale nakonec jsem od toho upustil. Nebyl na to čas ani vhodná příležitost.

Dostali jsme rychlý brífink ohledně detailů naší mise od plukovníka, vyfasovali zbraně, zásoby a také bojovou helikoptéru. Tentokrát bez Laury, protože Nicolas uměl vrtulník pilotovat.

A tak jsme se o dvě hodiny později již nacházeli ve vzduchu a mířili na jih k hranicím Melkosu.

Monotónní vrčení motoru mě uspávalo a proto jsem si s hlavou opřenou o Zachovo rameno na pár chvil zdříml. Kdo ví, kdy zase bude k nějakému odpočinku příležitost.

Překročit hranice Melkosu se ukázalo o poznání obtížnější než minule.

Vzhledem k válečném stavu mezi oběma zeměmi byly hranice uzavřené a hlídané vojáky.

A stejně pečlivě byla hlídána i obloha. Proto narušení vzdušného prostoru se nám mohlo hrubě vymstít.

Poslouchal jsem na půl ucha, jak se Nico vysílačkou domlouvá s naším letovým navigátorem. Ten ho informoval o rozmístění malcavienské protivzdušné obrany a nabádal ho k opatrnosti.

„Sedneme a zkusíme to dál autem?" navrhl Zachary, když Nicolas domluvil. Tímto způsobem jsme už dvě cesty přes hranice absolvovali. Jenomže to mezi Melkosem a Sarterrou nepanoval válečný stav.

„I silnice budou hlídané," namítl můj bratr, „vezmeme to vzduchem až tam. Ušetříme čas."

„Ale taky nás budou moct krásně sestřelit," zašklebil se Zachary.

„Poletím po východní hranici až k pobřeží a pak klesnu co nejníž a stočím se na jih. Tím bychom malcavienským systémům mohli uniknout. Navíc jejich rakety země-vzduch nejsou tam vyspělé jako ty naše."

„Možná, ale stačí když se trefí jedna," poznamenal ještě Zach, ale zdálo se, že s Nicolasovým plánem souhlasí.

Nico změnil směr na východ a po nějaké době letu se opět stočil na jih. Slunce stálo vysoko na obloze, muselo být těsně po poledni.

Z okna jsem viděl pobřeží, ke kterému jsme se rychle přibližovali, a modré dálavy zdánlivě nekonečného moře. Můj bratr začal klesat a klesal, dokud vrtulník téměř neškrtal o mořské vlny.

Doufal, že tak unikne malcavienským radarům a hlavně jejich obranným raketám.

„Teď už jsme nad územím Melcosu," informoval nás Nico, který ostřížím zrakem sledoval navigaci helikoptéry stejně jako oblohu před námi. „Zatím je všude klid."

Cítil jsem nervozitu a Zachary, jako by to věděl, mi stiskl ruku a povzbudivě se na mě usmál: „Bude to v pohodě."

A v pohodě to překvapivě bylo.

Nikdo si nás nevšiml ani po další půlhodině letu. A ani po další hodině.

„Jsme skoro tam," oznámil nám Nico, který se celou dobu intenzivně soustředil na pilotování, zatímco já nervózně čekal, z které strany k nám zamíří nepřátelská raketa. „Vrátím se nad pevninu a pokusím se někde přistát."

„Vím o jednom místě," vložil se do toho Zach. „Je pár kilometrů od ashârijského tábora. Tam se beztak musíme zastavit."

„Proč?" zeptal jsem se.