Podobnost čistě náhodná

4. kapitola

Když se Marcovy rty dotkly mých na pár okamžiků jsem zpanikařil přesvědčený, že musí ihned poznat, že ten, kdo mu polibek nejistě vrací, není Nico.

Navíc se jednalo o moji úplně první pusu s klukem a i když by člověk řekl, že technicky vzato polibek je pořád polibek, ať s dívkou nebo s chlapcem, já si silně uvědomoval ten rozdíl.

A právě ten rozdíl způsobil, že tenhle polibek byl úplně jiný než kterýkoli předtím, daleko více vzrušující a naplňující. Také moje tělo si to myslelo a po tom, co mě opustila nervozita a obavy z odhalení, podle toho reagovalo.

V tu chvíli jsem všechno hodil za hlavu a rozhodl se si to prostě užít. Vjel jsem Marcovi do vlasů, a přitáhl si ho blíže k sobě, zatímco jsem svými ústy divoce plenil ta jeho nemyslíce na následky, nemyslíte na nic jiného než na to, jak žhavý a vášnivý ten polibek je a že s žádnou dívkou jsem nic tak vzrušujícího necítil.

Ještě před několika hodinami jsem přemýšlel nad tím, jaké by to bylo líbat se s klukem. A zda by se mi to líbilo.

Teď už jsem odpověď znal.

Tolik let jsem si něco nalhával, snažil se potlačit sám sebe a stačilo pět minut s tímhle klukem, jeden vášnivý polibek a moje heterosexualita mizela někde v nenávratnu.

„Ach, Nicolasi," zachraptěl Marco lapajíce po dechu a bylo to právě jméno mého bratra, co mě přivedlo zpět do reality, zpět k mému důležitému úkolu.

Odtáhl jsem se od něj a hleděl do jeho šedých očích zastřených touhou, avšak zrcadlilo se v nich i jisté překvapení.

Poznal snad něco?

Vzrušení ustoupilo a vrátily se obavy, jestli jsem něco nepokazil.

Marco se na mě potěšeně usmál a poté mi prsty přejel po rtech.

„To bych nečekal," pronesl pak, jeho dech stále zrychlený z toho divokého polibku. „Jsem rád, že se na mě už nezlobíš kvůli té naší hádce."

Hádce? Samozřejmě jsem netušil, o čem je řeč, takže jsem mohl jen mlčky přitakávat.

„Ale měl jsi pravdu, nemůžu otci pořád ustupovat. Řekl jsem mu, že si Natálii nevezmu."

Natálie... Hm, pořád jsem netušil, o co jde. Žádnou Natálii jsem neznal, ani v těch dokumentech, co jsem se měl naučit, dívka toho jména nefigurovala.

„Nic mi na to neřekneš? Tohle jsi přece chtěl, ne?" odsekl poněkud podrážděně a já se snažil rychle najít odpověď, která by neprozradila, že nemám páru, o čem to mluví.

„Je dobře, žes to otci řekl. Jak zareagoval?" vydoloval jsem ze sebe nějakou neutrální reakci.

„Příšerně vyváděl," povzdechl si, obmotal mi ruce kolem krku a položil hlavu na moje rameno, „řekl, že je mu jedno koho si tahám do postele, ale tu holku si prostě vzít musím. Kvůli svým lidem, svojí zemi...bla, bla, bla. Prostě politika."

Abych nemusel složitě vymýšlet další odpověď, obtočil jsem Marcovi ruce kolem pasu a pevně ho objal. A podle jeho reakce se zdálo, že to byl správný tah. Ochotně se ke mně přitiskl a vychutnával si moji blízkost.

V hlavě mi mezitím vířily všemožné myšlenky. Nicolas nechtěl, aby si Carlosův syn vzal tuhle Natálii a využil svého blízkého vztahu s Marcem, aby mu to vymluvit. Proč? Bylo celkem jasné, že šlo o domluvený sňatek, politicky výhodný pro Malcavieny.

Natálie...Kdo to může být? Znovu jsem si v hlavě opakoval to jméno, ale nic mě nenapadalo.

A popravdě s tím, jak se ke mně Marco tisknul a zlehka mi oždiboval krk, se dalo dost špatně soustředit.