Podobnost čistě náhodná

27. kapitola

Přestože jistota s jakou Nico složil k zemi toho vojáka, co mě přišel odvést, by nasvědčovala, že na něm týdny v kómatu nezanechaly žádnou větší stopu, opak byl pravdou. V tu prvotní chvíli patrně zafungoval naučený dril a reflex, díky kterému toho muže zneškodnil.

Ovšem hned, jak se pokusil vstát z postele, bylo znát, že nohy ho sotva udrží a jeho pohyby nejsou zdaleka tak koordinované, jak by měly.

Kdybych ho nepřidržoval, patrně by se nezvládl ani postavit.

„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se s obavami.

„Jo, jen se potřebuju trochu vzpamatovat. Jak dlouho jsme byl mimo?"

„Několik týdnů."

Přikývl, jako by něco takového čekal.

„Takže oni tě do toho taky zatáhli, co? Kolik toho víš?"

„Dost na to, abych si dokázal spočítat, že musíme rychle pryč."

Nicolas to nijak nerozporoval. Oba jsme dobře věděli, že se nemůžeme zdržovat. Ošetřovna byla jistě nějakým způsobem monitorována a brzy sem museli vtrhnout další vojáci.

Vzal jsem zbraň omráčenému muži a Nico si vypůjčil jeho uniformu, kterou si na sebe natáhl přes nemocniční košili.

Na žádné další vysvětlování nezbýval čas a Nicolas se ani na nic další neptal.

Z ošetřovny se nám podařilo nepozorovaně dostat ven na chodbu. Také ta zela prázdnotou. Podle pokynů mého bratra, který se tady vyznal lépe než já, jsme se dostali nikým nepozorováni až na schodiště.

„Tady nejsou kamery," vysvětlil, zatímco se přidržoval zábradlí a snažil se ovládnout roztřesené nohy a ruce. „Máš nějaký plán útěku?"

„Na střeše náš čeká helikoptéra."

„Kdo jí pilotuje?"

„Laura."

Pochybovačně na mě pohlédl: „Laura s tebou spolupracuje?"

Stále byl strašně bledý a lícní kosti mu vystupovaly z pohublé tváře, avšak jeho modrozelené oči, tak podobné těm mým, na mě hleděly s neochvějnou jistotou a odhodláním.

„Řekněme, že neměla moc na výběr, donutili jsme ji."

„My? Kdo další je s tebou?"

„Zachary."

„Zachary?" Tentokrát se na jeho obličeji objevil neskrývaný údiv.

„Jo a neptej se, je to dlouhá historie."

„Dobře, ale tohle mi ještě vysvětlíš. Teď jdeme," ukázal směrem nahoru po úzkém únikovém schodišti. „Pokud zjistili, že jsme na útěku, výtah bude zablokovaný. Musíme po schodech. A to je osm pater."

Nico mi nepřipadal ve stavu, aby mohl vyběhnout osm podlaží. Nicméně bez dalších slov se vydal nahoru. Vrávoral a musel se přidržovat zábradlí, ale pomalu a jistě pokračoval.

Následoval jsem ho a v hlavě se mi objevovaly všelijaké nepříjemné myšlenky. Jak to, že nás nikdo nehledá? Nikde žádní vojáci mířící na nás s výhrůžkou stůj nebo střelím. Nikde žádná hlídka.

Ticho a klid.

Že by o našem útěku nevěděli?

„Je to divný," poznamenal jsem a pohlédl na Nica, který se na třetím mezipatře zastavil, aby si trochu odpočinul. „Nikdo nás nehledá, nikdo nevyhlásil poplach. Všude je klid."