Podobnost čistě náhodná

1.kapitola

Tisíce let trvala strašlivá válka mezi národy Spartanů a Malcavienů, desítky generací nepoznaly mír a klid. Neustálé bitvy vedené na zemi, na moři i ve vzduchu rozdrásaly a zpustošily obě země. Období krátkých příměří střídaly roky krvavých bojů, ale žádná ze stran nezískala rozhodující převahu. 

Teprve s nástupem Victora Spartana se situace změnila a lidem vysvitla naděje. To on dokázal přinutit svého protivníka k dohodě a poprvé zavládl mír.

Vůdcové obou zemí se usnesli, že na důkaz spojenectví si prvorozený syn Victora Spartana v den svých dvacátých narozenin vezme za ženu dceru lorda Carlose Malcaviena. Tím bude mír na věky zpečetěn...

Tohle honosné a květnaté vyprávění jste si mohli přečíst v každé učenici dějepisu. Realita však byla o něco méně hrdinská a o to více pragmatická. 

Válka mezi našimi národy trvala velmi dlouho, jestli skutečně tisíce let o tom jsem vždy pochyboval, nicméně moje matka mně a mému bratrovi vyprávěla, že jsme první generace, která zažila trvalý mír. 

Zda za tímto zázrakem stálo hrdinství nyní již postaršího Victora Spartana nebo jen absolutní vyčerpanost obou stran a nemožnost dále bojovat už jsem se v žádné knize nedočetl. 

Navíc Oliverovi, prvorozenému a jedinému synovi našeho neohroženého vůdce, již táhlo na pětadvacet a sňatek s Francescou, dcerou lorda Carlose, se neustále odkládal.

Ale ať to bylo jakkoli, v naší zemi panoval konečně mír. Já i můj bratr jsme mohli v klidu studovat a věnovat se tomu, co jsme oba chtěli. A přestože jsme s Nicolasem byli jednovaječná dvojčata, nemohli jsme si vybrat odlišnější cesty. 

Já se zajímal o dějiny, věčně jsem ležel v knihách a luštil staré mapy. Proto jsem odešel na jednu z nejprestižnějších univerzit studovat historii.

Nico se oproti tomu stal vojákem. Byl chloubou spartanské armády, tím nejlepším z nejlepším. Prošel náročným výcvikem, absolvoval veškeré zkoušky s vyznamenáním a v pouhých devatenácti letech ho přijali do vojenské rozvědky. A o dva roky později mého bratra jako nejmladšího v historii vybrali do polovojenské organizace zvané Argos. 

Tato organizace pracovala v naprostém utajení, plnila ty nejobtížnější úkoly a podléhala pouze našemu nejvyššímu vůdci Viktoru Spartanovi.

Od té doby jsem Nicolase příliš nevídal, a když občas přijel nakrátko domů, o své práci mluvit nechtěl nebo spíše nemohl. Zvykl jsem si na to, ale mrzelo mě, že jsme se kvůli tomu s bratrem odcizili. V dětství jsme si bývali blízcí. Dokonce tak moc, že se nám ostatní smáli, že si umíme číst myšlenky.

A pak se dnes ráno objevili dva muži z rozvědky, vytáhli mě z přednášky a aniž by mi cokoli vysvětlili, mě naložili do auta a dovezli sem.

Sem do sídla Argosu, nejutajovanější organizace v zemi, pro kterou můj bratr již rok a půl pracoval.

Popravdě jsem moc nevnímal kudy mě vedli, pamatoval jsem si šedivou ničím nezajímavou budovu, dlouhou jízdu výtahem dolů a chladnou chodbu bez oken.

A pak jsme dorazili na ošetřovnu.

Nicolas ležel na nemocničním lůžku napojený na všechny možné přístroje, nehybný, s očima zavřenýma. Kdyby nebylo pípajícího monitoru sledující jeho životní funkce, byl bych přesvědčený, že je mrtvý.

Pohladil jsem ho po jeho klidné tváři, už dávno jsem si při pohledu na Nicův obličej nepřipadal jako bych hleděl do zrcadla.

Přestože jsme byly dvojčata, rozdíly mezi námi se přece jen našly.