Podobnost čistě náhodná

11. kapitola

Když jsem se vrátil zpět do pokoje, Marco tam ještě nebyl.

Potichu a s plnou hlavou myšlenek na Zacharyho jsem se převlékl a vlezl do postele.

Noc byla teplá, v pokoji panovalo příšerné dusno a i když jsem otevřel okno, vylepšilo se to jen o málo. Již jsem si však na zdejší podnebí začínal postupně zvykat.

Skoro jsem spal, když mě do očí uhodilo prudké světlo.

Marco se vrátil.

Pokud u večeře vypadal naštvaně, nyní byl v mnohem horší náladě. Přesto, když mě zahlédl ve své posteli, jeho nabroušený pohled se o něco zmírnil.

„Děje se něco?" posadil jsem se a snažil se svoje rozespalé oči donutit k soustředění. „Co chtěl tvůj otec?"

„Zítra přijede Natálie Vartera se svými rodiči," vypravil ze sebe, celý se třásl rozčílením. „Znovu jsem otci řekl, že si ji nevezmu, ale nedá si to rozmluvit. Mám se s ní seznámit a věnovat se jí. Pohádali jsme se. Ošklivě."

Tak to nevypadalo dobře. Navíc jsem Lordu Carlosovi slíbil, že do jeho syna v tomto ohledu vtluču trochu rozumu. Což jsem neudělal.

„Otec nechce, abys zůstával u mě v pokoji, dokud tady ta holka bude. Řekl mi, že už tak je více než tolerantní a i ode mě očekává nějaký ústupek."

Vstal jsem z postele a přistoupil k Marcovi. Nemohl jsem jinak, než s tím klukem soucítit.

Možná mě Zachary přitahoval víc, ale také s Carlosovým synem jsem se sblížil, přestože v poněkud jiné rovině. Dokázal jsem se do něj vcítit a spojovalo nás, jak se oba snažíme najít sami sebe a poprat se s tím, co od nás okolí očekává.

„Marco," zašeptal jsem vlídně a pak ho objal. Viditelně na to čekal, protože mi pevně obmotal paže kolem krku a zabořil obličej do ramene. Slyšel jsem jeho tiché vzlyky a na kůži cítil mladíkův horký přerývaný dech.

Nacházel se v šílené situaci, kterou bych nepřál ani svému nepříteli. Což Carlosův syn de facto byl.

„Udělej to, co po tobě otec chce."

Odtáhl se a šokovaně na mě pohlédl: „Cože? Ale vždyť mi celou dobu to zasnoubení rozmlouváš!"

„Nemyslím to zasnoubení. Spíš mě napadlo, že není špatný nápad se s Natálií seznámit."

„Ale já s tou holkou nechci nic mít!" vztekal se jako tvrdohlavé dítě.

„Poslouchej," přikázal jsem mu poněkud ostřeji, „copak si myslíš, že ona je z toho domluveného sňatku nadšená? Že si chce vzít zrovna tebe, když tě v životě neviděla a navíc se k ní jistě doneslo, že máš raději... ehm... mužskou společnost?"

Zarazil se a konečně mi věnoval plnou pozornost.

„Takže ty mi říkáš, že bych ji mohl dostat na svoji stranu? Udělat z ní spojence?" Pochopil rychle, kam mířím.

„Možná," připustil jsem hrdý na to, jak jsem to dobře vymyslel. Možná ze mě nakonec nebude zase tak špatný špion.

„Ale to nezjistíš, když s Natálií nepromluvíš. Seznam se s tou dívkou, uvítej ji tady u vás, hraj si na pozorného hostitele. Tvůj otec bude rád a ty získáš možnost zjistit, jak to vidí ona."

„To je pravda," zaleskla se v Marcových očích naděje. „Kdybych ji přesvědčil, aby chtěla to zasnoubení zrušit taky..."

Nečekaně se mi vrhl kolem krku. Bolestí se mi zatmělo před očima, jak se neopatrně natiskl na moje poraněné rameno.