Podobnost čistě náhodná

26.kapitola

Když jsem v doprovodu Olivera Spartana znovu procházel šedivými chodbami utajované organizace Argos, připadalo mi to jako obrovské deja-vu. S jediným rozdílem. Nyní jsem již nebyl ten vyjukaný student historie, který netuší, co ho čeká. 

Teď jsem totiž věděl přesně, co mě čeká a co musím udělat. A taky jsem měl dosti konkrétní představu, co se se mnou stane, pokud to nezvládnu.

Oliver, syn našeho velkého vůdce, se snažil o přátelské až žoviální přivítání, ale bylo to tak falešné a hrané, že by to neprohlédl jen úplný ignorant.

Možná si opravdu myslel, že jsem stále ten naivní Nicův bratr, který jim skočí na všechny jejich lži. Ale já už věděl, že nic z toho, co mi napovídali, abych souhlasil s touhle jejich nebezpečnou hrou, nebyla pravda.

Nikdo z Malcavianů Nica neotrávil, jak mi tvrdili na začátku. Nicolas si ten jed vzal sám, aby nemusel prozradit informace, které zjistil. O Rafaelovi, o super vojácích a o čipu, který je kontroluje. O čipu, který se, mimochodem, stále nacházel v mojí náušnici.

Sám jsem nevěděl, zda Oliver a plukovník tuší, že Nico je zradil a připojil se k Francesce na její misi odstranit Rafaela, jejího psychopatického a nebezpečného bratra.

Ale jisté bylo, že chtěli informace. Proto potřebovali Nica vzbudit a důkladně vyzpovídat. 

Neměl jsem ponětí, jak se odsud s Nicolasem dostaneme. Trochu jsem spoléhal na svého bratra, který by mohl najít nějaký způsob, jak uniknout. Moje myšlenky se vracely k Zachovi, který na nás čekal na střeše v helikoptéře s Laurou, jejíž loajalita byla značně diskutabilní.   

A já neměl času nazbyt. I je mohli každou chvílí odhalit. Naštěstí to vypadalo, že nyní je celý Argos vzhůru nohama kvůli mému návratu a nic jiného nikoho nezajímá.

Oliver mě dovedl k výtahu.

Matně jsem si pamatoval, že ošetřovna, kde drželi Nica, se nacházela někde v podzemí této rozlehlé stavby. 

Oliver Spartan na ovladači výtahu skutečně stiskl tlačítko -2 a my se rozjely dolů. Čím více jsme se přibližovali k cíli, tím více mi tlouklo srdce. 

„Nečekal jsem, že bys to zvládl takhle dobře," pochválil mě tím svým neupřímným kamarádským tónem. 

V omezeném prostoru výtahu se ke mně Oliver tiskl více než bylo bezpodmínečně nutné a ve mně jeho blízkosti vyvolávala osypky.

Možná to nebyl ošklivý kluk, a za normálních okolností by působil jako normální hnědovlasý mladík, ale ten jeho přezíravý výraz mě iritoval. Navíc to byl prolhaný parchant, který jen využíval všechny kolem sebe.

Není divu, že ho Zachary nesnášel.

„Jak to šlo s Marcem?"

„Cože?" nechápal jsem, proč se ptá zrovna na tohle.

„Dokázal jsi ho přesvědčit, že ho miluješ?" 

Natiskl se ke mně ještě víc a v tu chvíli se výtah neočekávaně zastavil v mezipatře. Prudké trhnutí způsobilo, že jsem do Olivera vrazil.

„Opatrně," zazubil se a využil situace, aby mě chytl za ramena předstírajíc, že mi pomáhá získat rovnováhu.

„Co se děje? Proč jsme zastavili?"

„Asi nějaká závada, to se občas stává," poznamenal nevzrušeně. 

A tak jsem s ním zůstal zaseknutý ve výtahu.