Podobnost čistě náhodná

17.kapitola

V první chvíli jsem doufal, že mě Marco přeslechl. Jenomže hned v té další už bylo jasné, že takové štěstí mít nebudu. 

Odstrčil mě od sebe tak tvrdě, že jsem skoro spadl z postele, jeho šedé oči stále ještě zahalené mlhou doznívající touhy se mi zabodly do obličeje jako dva střepy.

„Cože?!" vyjel na mě. „Kdo je Zachary?"

Já jsem idiot, nadával jsem si v duchu. No, Nathe, teď se předveď, vymysli nějakou uvěřitelnou výmluvu.

„Já...já jsem...," začal jsem neschopný ze sebe dostat jediné slovo. No tak vymysli aspoň něco, křičel jsem sám na sebe. 

Avšak jestli jsem nedokázal přemýšlet předtím, když jsem udělal tuhle do nebe volající blbost, tak nyní, když na mě Marco hleděl jako na zločince, jsem nedokázal vymyslet už vůbec nic.

„Promiň," vykoktal jsem ze sebe nakonec. „To...to nic neznamenalo, já jsem se jen..." Jen co? Jen spletl? 

Bože, já jsem vážně idiot. 

„Kdo je Zachary?!" vyjel na mě znovu a pak, což jsem od něj nečekal, mi vrazil facku. A rozhodně mě nešetřil, byla to pěkně velká rána, až mi bolestí do očí vstoupily slzy.

„Vypadni!" zařval na mě, on sám měl oči plné slz. 

Slz vzteku, zrady, zoufalství? Nevěděl jsem, asi všechno dohromady. 

„No tak, Marco, neblázni," snažil jsem se situaci uklidnit, ale nevypadalo to dobře. 

K tomu jsem se cítil jako ten největší šmejd, protože jsem tomuhle jindy usměvavému klukovi ublížit nechtěl. Ale to se dříve nebo později stát muselo, ne? Tahle komedie by stejně nemohla trvat věčně a nakonec bych Marcovi srdce zlomil tak či tak. 

„Zmiz odsud," zopakoval a stěží potlačoval pláč. „Táhni za tím svým Zacharym, už tě nikdy nechci vidět!"

Věděl jsem, že nemá smysl se s ním dohadovat. Podělal jsem to tak, že víc to nešlo, a netušil, co s tím. 

Neměl jsem na vybranou, a musel poslechnout Marca a odejít. Třeba později, až se trochu vzpamatuje, bude ochoten si o tom se mnou znovu promluvit. Do té doby snad přijdu s nějakou omluvou a vysvětlením.

V rychlosti jsem našel svoje poházené věci a ještě rychleji se oblékl, zatímco Marco se na mě již nepodíval, hlavu zabořenou v polštáři, celé jeho tělo se otřásalo vzlyky.  

Výčitky a vina. To jsem cítil. Až doteď jsem si o sobě myslel, že jsem dobrý člověk, který by nikomu vědomě neublížil, ale nyní jsem si připadl jako prolhanej hajzl.

„Promiň," zašeptal jsem a pak opustil pokoj.

 ~~~

Noc jsem strávil v našem bungalovu. 

Allesio si stále odpykával svůj trest v chládku, kam se dostal díky mě a Zachovi a Antonia a Mariana odveleli na ranč, kvůli tomu super vojákovi. Takže jsem v domku zůstal sám pouze se svými výčitkami a temnými myšlenkami. Spal jsem jen málo a nemohl vůbec zabrat, protože jsem si v hlavě neustále analyzoval celou svoji nepříliš růžovou situaci. 

A vážně jsem nevěděl, co dělat dál. Nakonec jsem se rozhodl, že hned ráno Marca vyhledám a pokusím se mu nějak omluvit. Snad až odezní ten první šok a vztek, bude ochoten mě poslouchat a odpustit mi.

Těsně nad ránem se ozvalo povědomé zaklepání na okno. Vstal jsem z postele, kde jsem se poslední hodinu stejně jenom převaloval, natáhl na sebe džíny a vykoukl dveřmi do temné zahrady.