Podobnost čistě náhodná

14. kapitola

Se smíšenými pocity jsem hleděl na vzbouzejícího se černého hřebce, kterého právě osedlávali, a přestože jsem nemohl popřít, že je to překrásné zvíře, v duchu jsem se modlil, aby ho nepřiřadili mně. 

Stáli jsme venku před rozlehlými stájemi, ke kterým patřily obrovské pozemky a pastviny nacházející se půl hodiny cesty autem od hlavního sídla Malcavienů. 

Kromě Marca, Natálie a Francescy nás na tento výlet doprovázela též skupina vojáků, kterou s námi lord Carlos poslal jako ochranku. 

Přece jen riziko útoku ze strany nájemných zabijáků stále trvalo, i když já věděl z toho nejspolehlivějšího zdroje, totiž od jednoho neuvěřitelně sexy Ashârijce, že se zatím žádný další útok nechystá. Alespoň dokud se Zacharym nezjistíme, co má Rafael za lubem.

„Tohle je Ares," ukázal Marco na černého hřebce, „dostal jsem ho od otce k osmnáctým narozeninám."

„Je nádherný," usmál jsem se na mladšího kluka, který společně se mnou sledoval přípravy na naši plánovanou vyjížďku. Dívky se mezitím někam vypařily, takže kromě stájníků a nezbytné ochranky, jsem na dvoře před stájemi přešlapoval s Marcem pouze já.

„Moje sestra dostala od otce koně ze stejného chovu jako je Ares, ale přišli jsme o něj. Je to pár týdnů. Možná si na to pamatuješ, byl kolem toho docela humbuk."

„Už si nevzpomínám, co se stalo?" zeptal jsem se, zatímco jsem pozoroval, jak se jedna z pomocnic snaží nasadit ohlávku vzpouzejícímu se hřebci.

„Šéf ranče tvrdil, že ho musel někdo ukrást, čtyři štolbové kvůli tomu přišli o práci. A otec příšerně zuřil, protože ten kůň ho stál celé jmění."

„A nemohl prostě utéct?" napadlo mě.

„Francesca si to myslela, ale nevím. Je to divné," povzdechl si mladík, který na sobě měl stejně jako já povinný jezdecký oděv s vysokými botami. 

Marcovi to slušelo, ale já si v tom ohozu připadal jako blázen navzdory ujišťování všech, že tomu tak není.  

Jedna z mladých podkoní k nám přivedla Arese a já jsem ho pohladil po lesklé černé srsti na krku. Bylo to opravdu ušlechtilé zvíře, to se dalo poznat na první pohled.  

„Obvykle na něm nikdo jiný než já nejezdí, ale pokud bys chtěl, přenechám ti ho," nabídl se velkoryse Marco a ve mě zatrnulo.

„No, raději bych tentokrát nějakého klidnějšího koně," přiznal jsem po pravdě a černovlasý mladík se na mě chápavě usmál. 

Odešel, aby instruoval staršího drsně vypadajícího chlapíka s plnovousem a neupravenými vlasy, který kousek od nás hřebelcoval jednoho z koní. Když se vrátil, informoval mě: „Dají ti Komtesu, ta je mírná a nic ji nerozhodí." 

Tím ze mě trochu spadla nervozita, přestože jsem nemohl popřít, že jisté obavy jsem stále měl. Nikdy předtím jsem na koni neseděl. 

Moje myšlenky zahnal Marco, který mi nečekaně obtočil paže kolem krku a přitáhl si mě k sobě, abychom se mohli políbil. 

Krátká pusa se rychle změnila na dosti divoký polibek, který Carlosův synek přerušil teprve, když si všiml, že k nám míří rudovlasá Natálie. Dívka se byla patrně převléknout a nyní měla kromě jezdeckého oděvu také vysoké boty, přilbu a bičík. 

Zatím jsem s ní neměl příležitost promluvit, pouze jsme se vzájemně představili, ale zdála se opravdu milá a příjemná. 

„Co vy dva tady děláte?" usmála se, když dorazila až k nám.