Podobnost čistě náhodná

25.kapitola

Zachary se mi se zaujetím věnoval skoro celou noc a myslím, že nad ránem už nikdo v táboře nezůstal na pochybách, že se mi věnoval opravdu důkladně.

Ráno u snídaně jsem čelil dalším vtipným poznámkám, které mi nyní za denního světla a s jasnou hlavou vadily podstatně více než včera večer. 

Zach se ode mě naštěstí nehnul ani na krok a odrážel všechny nevhodné narážky svých spolubojovníků a k tomu jasně dával najevo, že jsem jeho a pouze jeho. A mně tohle majetnické chování celkem vyhovovalo.

Když totiž musel odběhnout, aby si něco vyřešil se svým otcem a Masudem, hned mě obklopilo několik Ashârijů, kteří začali vyzvídat nejrůznější intimní detaily z naší společné noci a neodradilo je ani moje zaryté mlčení.

Ne, že bych ashârijskou pohostinnost neocenil, ale všeho moc škodí. Už abychom byli pryč.

Toto přání se mi naštěstí záhy vyplnilo.

Po krátkém rozloučení a sbalení zásob jsme se Zachem nasedli do našeho oprýskaného auta, abychom se vydali splnit náš nelehký úkol.  

Dostat se do Argosu a vysvobodit Nica.

„Přemýšlel jsem o tom," promluvil Zachary hned, jakmile jsme tábor Ashârijů nechali v prachu za námi. „Možná máš pravdu a bude nejlepší využít Lauru." 

Laura byla agentka Argosu, která mě sem dopravila a se kterou jsem se naposledy potkal ve stájích během toho našeho katastrofického výletu na koních. Laura, se kterou, jak jsem si vzpomínal, se Zachary dobře znal.

„Dá se jí věřit?" 

„Spíš ne, i když v Argosu jsme se s ní já a Nico přátelili. Ale jinou možnost nevidím. Pokud to nepůjde jinak, budeme ji muset ke spolupráci přesvědčit."

Nevím proč se mi při slově "přesvědčit" v mysli ihned vybavila Zachova  ashârijská dýka.

„Dejme tomu, že nás Laura dostane zpět do Sarterry a do Argosu. Co uděláme dál?" zeptal jsem se.

„Já se přímo do Argosu těžko dostanu. Navíc Oliver Spartan by vyskočil z kůže jen bys zmínil moje jméno. Ale tebe snad k Nicovi pustí."

„A já ho probudím," doplnil jsem. Až sem se to zdálo celkem snadné. „Ale co pak?"

„Pak to bude na tobě. Budeš muset improvizovat a najít způsob, jak s Nicem najít cestu ven."

Překvapilo mě, že mi tak věří a já jeho důvěru nechtěl zklamat: „Zvládnu to."

Zachary krátce odhlédl od prašné silnice před sebou a zadíval se mi do očí.

„Já vím, Nathe," přikývl a usmál se. „Dříve jsem si myslel, že nejsi jako Nicolas, ale ty mi každým dnem dokazuješ, že jsem se mýlil. Jsi stejně schopný jako tvůj bratr. Možná ti chybí výcvik, ale jsi chytrý a máš všechno, co by agent měl mít."

Jeho chvála mě samozřejmě neskutečně potěšila. Přesto by mě zajímalo, proč mi tohle vykládá zrovna teď. Co změnilo jeho názor?

„Když říkáš, že mám všechno, co by měl agent mít... Na to jsi nějak přišel zrovna minulou noc?"

„Ne že by na mě ta noc s tebou nezanechala hluboký dojem," zasmál se pobaveně, „ale s tímhle to nesouvisí. Jde o to, co jsi udělal předtím na té pláži."

Na okamžik se odmlčel, když naváděl auto úzkým podjezdem, ale pak zase pokračoval: „Nechtěl jsem tě děsit, ale kdybys Masuda nepřesvědčil, bez mrknutí oka by ti podřízl krk. A já bych s tím nemohl nic udělat."