Podobnost čistě náhodná

36.kapitola

U brány jsem byl během několika minut. Celou dobu jsem běžel a ohlížel se, zda se Nicovi nepodařilo dostat z auta a není za mnou. 

To se však nestalo.

Ozbrojení vojáci v zelených malcavienských uniformách, kteří hlídali bránu, mi namířili zbraně na hlavu hned, jakmile mě zahlédli. 

Zvedl jsem ruce  a zastavil několik metrů před nimi: „Jsem Nicolas, jeden z ochranky lorda Carlose, vracím se do služby."

Stále na mě mířili, ale jeden z ozbrojenců odběhl, patrně aby podal zprávu někomu uvnitř.

A ten někdo se za pár okamžiků objevil přede mnou.

Allesio.

Tak zrovna jeho jsem viděl nepotřeboval. My dva jsme se nerozešli zrovna přátelsky. Kvůli mně a Zachovy tehdy skončil ve vězení.  

„Nico," zašklebil se, na tváři přehnaně veselý úsměv, který nevěstil nic dobrého. „Tebe bych tu nečekal."

„Jsem tady jménem Marca a Francescy, to oni mě poslali, abych..."

„To určitě," přerušil mě a pokynul dvěma vojákům, aby mě prohledali, zda nejsem ozbrojený. Nebránil jsem se, nemělo to smysl.

„Co se děje?" vykoukl z brány další starý známý. 

Antonius mě přelétl pohledem, na tváři překvapený výraz. „Nicolas?" podivil se.

„Jo, ten zrádce se vrátil," ušklíbl se Allesio, zatímco jeho vojáci dokončili moji prohlídku, kterou se ujistili, že u sebe nemám zbraně, odposlouchávací zařízení ani jiné podezřelé předměty.

Jediné, co objevili, byl prsten v kapse mých kalhot. 

„To je pečetní prsten lorda Carlose," podivil se Antonius, který sáhl po prstenu a obracel ho v ruce.

„Jaks k němu přišel?" zeptal se.

„Ukradl, co jiného," ušklíbl se Allesio.

„Ne," ohradil jsem se. „Dostal jsem ho od Francescy a Marca. Jednám jejich jménem. Rafael vám lže, chce se dostat na trůn. To on je za celým tím útokem v Sarteřře," vychrlil jsem na ně všechny ty informace doufajíc, že alespoň někdo mi uvěří.

Allesio na to nevypadal a jen se ironicky zašklebil. „Půjdu říct Rafaelovi, koho jsme chytili," řekl a zmizel uvnitř.

Bylo očividné, komu nyní Allesio věrně slouží.

Začínal jsem o tomhle svém úžasném plánu pochybovat.

„Antonie, no tak," pokusil jsem se ještě. „Rafael je psychopat. Nevěřte mu."

Hnědovlasý muž s křivým nosem na mě nerozhodně hleděl. Poté se naklonil blíž a pološeptem pronesl: „Někteří vojáci mají pochyby, ale bojí se jít proti Rafaelovi."

„Ukaž ten prsten těm, co váhají," zaprosil jsem. „Zkus je dostat na naší stranu, na stranu Marca a Francescy. A když to půjde," zarazil jsem se. Můžu mu věřit? Ale co jiného mi zbývalo. „A když to půjde, odvel hlídky ze západního sektoru."

Tam se totiž nacházel ten starý zavlažovací tunel. Tudy se dovnitř pokusí dostat Zach a jeho Ashâriové. 

„Ale..."

„Prosím, Rafael chce zatáhnout Melkos do války a upevnit si svoji moc. Marco je pravý nástupce. Pomoz mi, pomoz Marcovi a odměna tě nemine."

Antonius na to nic neřekl, ale viděl jsem, jak váhá.