Podobnost čistě náhodná

30.kapitola

Oliverova slova mě zasáhla jako rána do břicha.

Válka.

Opravdu je to tady? Po dvou desetiletích míru se Melcos a Sarterra znovu postaví proti sobě? To spolu vážně nedokážeme žít v poklidu?

Patrně ne. Ne s lidmi jako je Rafael.

Pohlédl jsem na plukovníka a pak na promítací stěnu, která po Oliverově projevu zčernala.

„To ne," zašeptal jsem a nechtěl si připustit, že všechna naše snaha, moje, Zachova, Nicova a hlavně Francescy, byla úplně k ničemu.

„Kde je Rafael?" zeptal jsem se plukovníka. „Je v Sarteřře?"

„Podle našich zpráv ne, zůstal v Melcosu. A zdá se, že za nepřítomnosti Carlose a Marca se postavil do čela rodu Malcavienů."

Ovšemže. Jak jinak. Protože tohle byl přesně jeho plán. Nevím sice, jak to udělal, ale určitě je za tím on. Jediným tahem se zbavil svých nechtěných sourozenců, získal moc nad Melcosem a zatáhl obě země do války.

S vědomím, že nemám co ztratit, jsem plukovníkovi převyprávěl všechno, co jsem věděl o Rafaelově plánu a všechno to, co jsem zjistil během svého mise.

Zamlčel jsem pouze jedinou informaci; co se nachází v Nicově náušnici, kterou mám v uchu. Měl jsem trochu výčitky, že jsem díky tomu možná mohl zabránit masakru, ale na druhou stranu... Něco takového nikdo z nás nemohl předpokládat.

Jak to celé vůbec dokázal Rafael zinscenovat?

Když jsem skončil svoje dlouhé vyprávění, plukovník jen mlčky přikývl: „Přesně to samé vypověděli Zachary a Nicolas."

„Takže nám věříte?"

„Ano, ale Oliver o tom nechce nic slyšet. Je zaslepený touhou po pomstě a není příliš nakloněn naslouchat rozumu. Jedna zbrkle a nerozvážně."

„Zatáhne celou naši zemi do války. To přece nemůže."

„Mýlíte se, Nathanieli, on teď může všechno," opravil mě plukovník a unaveně na mě hleděl. Ani on nevypadal, že by souhlasil s tím, co Oliver dělá.

„Měl byste vědět, že kromě Marca a Francescy chce soudit za velezradu také vás tři. A pokud vás shledá vinnými, pak..."

„Já vím, kulka do hlavy."

Plukovník pokýval hlavou. „Nemůžu říci, že bych Oliverovy kroky schvaloval. Jeho otec se snažil zajistit Sarteřře mír a dělal všechno pro to, aby jsme už nikdy nemuseli projít takovým utrpením. Jistě by si nepřál, aby jeho smrt byla záminka pro další válku. Ne dokud se pečlivě neprošetří okolnosti."

„Souhlasím s vámi, ale Oliver..."

Dál jsem se nedostal. Do kanceláře bez vyzvání vstoupili dva vojáci a za nimi právě ten, o kterém jsme mluvili. Nový vůdce Sarterry, sám Oliver Spartan.

Vypadal jinak, než jak jsem ho před necelou hodinou spatřil ve vysílání.

Měl na sobě čisté civilní oblečení, nikde ani stopa po krvavých šmouhách a šrám na jeho tváři byl pečlivě ošetřený a přelepený náplastí. A mě napadlo, zda ten mediální obraz silného vůdce, který právě prošel masakrem, nebylo přibarvené divadlo.

Ale možná jsem si o Oliverovi myslel to nejhorší jenom proto, že jsem ho vážně nesnášel. Ani skutečnost, že právě přišel o otce, ve mně nedokázala vzbudit soucit.

„Nechte nás," poručil plukovníkovi, „chci si s Nathem promluvit."

Všichni bez mrknutí oka vyplnili přání našeho nového vůdce a já se v duchu ptal, proč chce mluvit zrovna se mnou. Mohl vědět, že to já z nás tří, mám u sebe ten čip kontrolující Rafaelovi super vojáky?