Podobnost čistě náhodná

18.kapitola

Bránit se nemělo smysl. 

Rezignovaně jsem proto přebral z Rafaelových prstů malou lahvičku, odšpuntoval korkovou zátku a než jsem si ji přiložil k ústům, naposledy se zadíval na Marca.

„Prosím," zašeptal jsem směrem k němu, ale on znovu zavrtěl hlavou. 

„Tak dělej, nebo ti pomůžu," pobídl mě Rafael a já se s nenávistí zadíval do jeho nadšením rozzářené tváře. Nato jsem obrátil obsah lahvičky do úst. 

„Polkni," přikázal mi ten jedovatý had a já přemýšlel, co by se stalo, kdybych mu tu tekutinu, co jsem nyní převaloval v puse, vyplivl do obličeje. 

Jako by přesně věděl, na co myslím, mi pevně stiskl pusu i nos a opět přikázal: „Polkni."

Neměl jsem moc na vybranou. Ještě chvíli jsem se tomu bránil, až mi do očí vběhly slzy, ale nakonec jsem to vzdal a to svinstvo spolkl. 

Okamžitě jsem se celý rozklepal. To však nemohlo být tou drogou, spíš na mě plně dolehlo, co se stalo a že jsem úplně ztracený.  

„Sedni si," vybídl mě nevzrušeně Carlos, který dění kolem moc nesledoval, zcela ponořený do svých dokumentů. Vsadil bych se, že až uslyší, co jim tady za okamžik budu vykládat, získám si jeho pozornost.

„Musíme počkat alespoň dvacet minut, než sérum začne naplno účinkovat," oznámil Rafael, ale nikoho kromě mě to očividně nezajímalo.

Těch následujících dvacet minut jsme strávili v naprostém tichu, které rušilo jen škrábání pera o papír, protože Lord Carlos stále něco psal za svým stolem. 

Marco dál seděl schoulený v křesle, celý bledý a unavený. A Rafael netrpělivě přecházel po pokoji a jistě odpočítával každou zbývající minutu, než mě bude moci konečně detailně vyzpovídat. 

A já... Já jsem se cítil divně.

Nicolas to zvládl, Nicolas tímhle prošel, opakoval jsem si v duchu. Třeba je to něco v našich genech, třeba to na mě nebude účinkovat. Bohužel já každou další vteřinou cítil, že to na mě naopak účinkovat začíná. A to pěkně silně. 

Strnule jsem zíral na zeď před sebe, na všechny ty starodávné rodinné portréty, a pohled se mi sám stočil k rodinnému znaku Malcavienů. Ty hadí očí jako by se na mě upínaly a viděly mi až do duše. 

Všechno se nořilo do podivné mlhy, podobně jako když jste opravdu hodně opilý a veškeré vaše zábrany postupně mizí. Udržet v hlavě souvislou myšlenku se zdálo čím dál těžší a soustředit se na cokoli téměř nemožné. Ruce se mi začaly třást a na čele mi vyskočily první kapky potu. 

„To by mělo stačit," dolehl ke mně Rafaelův hlas a já s obtížemi zaostřil na jeho podlou tvář. Vážně vypadá trochu jako had, napadlo mě a on se zašklebil.

Řekl jsem to snad nahlas?

„Ano, Nico, řekl jsi to nahlas," promluvil Rafael sladkým hlasem jistě potěšený, že to sérum již zabralo, „teď nám totiž prozradíš každou svoji myšlenku."

A do hajzlu...

„Jo, přesně tak," ušklíbl se Raf a já se kousl do rtu tak silně, že jsem si ho rozkousl až na krev. Nechtěl jsem ze svých úst vypustit už žádné další slovo.

„To ti nepomůže," zasmál se a pak se obrátil na Marca. „Sérum již účinkuje, začnu s otázkami."

„Tak, Nico," zašklebil se na mě Rafael, který kolem kroužil jako predátor kolem své raněné kořisti. „Ukradl jsi něco mého, je to tak?"