Podobnost čistě náhodná

29.kapitola

Když odvedli Nica, cítil jsem se špatně a bál se o něj. Když však odvedli také Zacharyho a já zůstal sám, moje nervozita dosáhla vrcholu.

Nejenže jsem nevěděl, co s nimi právě dělají, jestli je mučí nebo jinak týrají, ale současně jsem se nemohl zbavit myšlenek, co chystají pro mě.

Připadalo mi, že musely uběhnout celé hodiny, ale neměl jsem jak určit kolik času opravdu uplynulo. Mohl jsem soudit pouze podle toho, jak obrovský jsem mě hlad. Prázdný žaludek se mi bolestivě svíral a to patrně nejen nedostatkem jídla, ale i stresem z téhle zoufalé situace.

Místnost byla vybavena umyvadlem a nějakým základním sociálním zařízením, ale přestože jsem netušil, jestli je ta voda pitná, několikrát jsem z kohoutku upil a opláchl si obličej.

Po nekonečných hodinách se moje nervozita začínala měnit na paniku.

Proč jim to trvá tak dlouho?

Proč si nepřišli pro mě?

Proč nepřivedli zpátky Nicolase a Zacharyho?

Je to snad nějaká jejich psychologická hra, aby mě zlomili?

Dost možná. A pokud ano, musel jsem svým věznitelům přiznat, že zabírá. Zaměřili se na mě právě proto, že jsem ten nejslabší článek? Protože jak Zach tak Nico prošli výcvikem tady v Argosu, takže se dalo předpokládat, že budou znát místní praktiky a dokážou jim vzdorovat.

Uběhly další hodiny a pořád se nic nedělo. Padala na mě únava, ale díky všemožným katastrofickým scénářům, které mi probíhaly hlavou, jsem usnout nedokázal.

Nakonec jsem to nevydržel. Začal jsem pěstmi bušit do dveří a křičet, aby si mě někdo všiml.

Ani pak se však nic nedělo.

Křičel jsem až do ochraptění a tloukl do kovových dveří, dokud se mi nerozklepaly ruce a nebolely tak, že jsem musel přestat.

Uklidni se, Nathe, opakoval jsem si v duchu. Je to jenom jejich trik. Chtějí si s tebou pohrát, aby tě pak mohli lépe zpracovat u výslechu.

Uklidnit jsem se ale nedokázal.

Když se dveře přece jen otevřely a dva vojáci mě mlčky vyvedli ven vstříc neznámo čemu, skoro jsem se rozbrečel úlevou. Vážně jsem byl rád, že mě vedou k výslechu a já se snad konečně dozvím, co se stalo s ostatními.

Zavedli mě do stejné kanceláře, kde mě školili před mým odchodem do Melkosu.

Tato místnost, jako ostatně všechny v téhle husí kůži nahánějící budově, působila strohým armádním dojmem. Nacházelo se v ní pouze pár kusů nezbytného nábytku a pak nějaká technická zařízení včetně promítací stěny, na které mi při mojí poslední návštěvě tady ukazovali informace o jednotlivých osobách z klanu Malcavienů.

Posadili mě ke stolu a připoutali mi zápěstí kovovými pouty k židli. A opět mě nechali čekat.

Začínal jsem mít podezření, že se děje něco divného. Když mě sem vedli, potkávali jsme spoustu vojáků se zbraněmi a přestože to nemuselo nic znamenat, také z těch dvou mužů, kteří mě nyní v tichosti hlídali, byl cítit podivný neklid.

Teprve po nějaké době přišel plukovník, což byl ředitel Argosu a pravá ruka Olivera Spartana. Jeho výraz sice neprozrazoval vůbec nic, přesto se na tváři postaršího muže odrážela velká únava, kterou ještě zdůraznily obrovské kruhy pod očima a hluboké vrásky na čele.

„Co jste udělali s mým bratrem a Zacharym?" vpálil jsem mu do obličeje hned, jak si přisedl naproti mě.

„Nebojte se, Nathanieli, jsou v pořádku," uklidnil mě, ale bylo otázkou, nakolik se podobnému ujištění dalo věřit. „Teď si ale promluvíme my dva."