Podobnost čistě náhodná

35.kapitola

„Zachary," šeptal jsem jeho jméno, zcela omámený tímto okamžikem dokonalého štěstí. Okamžikem, který jsem si chtěl navždy vyrýt do paměti.

Chtěl jsem si zapamatovat tuhle nádhernou chvíli v Zachově náručí, zatímco se naše nahá těla tiskla k sobě a my lapali po dechu po přestálé námaze, velmi příjemné námaze.

Shrnul jsem mu zbloudilý pramen ze zpocené tváře a hleděl do jeho modrých očí, ve kterých se zračily všechny možné emoce. A zřetelně se tam zrcadlila také láska.

„Řekni mi to," vybídl jsem ho potichu stále ležíce v těsném objetí neboť ani jeden z nás toho druhého nechtěl pustit.

Oba jsme totiž věděli, co bude potom. Oba jsme chtěli prodloužit tuhle dokonalou chvíli, než nás dožene okolní svět. A dopadne na nás drsná realita, která se blížila stejně rychle jako se blížilo svítání.

„Řekni mi ta slova, vím, že na to myslíš," poprosil jsem ho znovu.

Dál na mě hleděl, jeho oči mluvily za něj, ale nahlas tu myšlenku nevyslovil.

„Nemá to smysl. I když to řeknu, nic to nezmění."

Měl pravdu. Nezmění to nic na tom, že do svítání zbývalo jen pár hodin a poté nás čeká sebevražedná mise s cílem odstranit nebezpečného psychopata schopného čehokoli.

Nezmění to nic na tom, že i když se nám náhodou podaří přežít a úkol splnit, Zachary mě tak jako tak opustí.

Snažil jsem se nepodléhat beznaději, ale všechny ty pocity marnosti mě začínaly přemáhat.

Jako by to Zach vytušil, přitiskl si mě k sobě natolik pevně, až to zabolelo, a pak zašeptal ta slova, která jsem od něj chtěl slyšet:

„Miluju tě, Nathe."

Do očí se mi tlačily slzy a já stiskl víčka k sobě snažíc se kontrolovat všechny ty protichůdné emoce. Lásku a štěstí, že to Zach nakonec opravdu řekl, společně se smutkem a lítostí, protože jsem věděl, že mezi námi to stejně skončí.

„A teď se trochu prospi. Máme necelé dvě hodiny, než budeme muset vstávat."

Chystal jsem se namítnout, že nechci naše poslední okamžiky strávit spánkem, navíc jsem byl přesvědčený, že ani neusnu. Ale když jsem se uvelebil v Zachově náručí, když jsem si opřel hlavu o jeho rameno a on přes nás přehodil přikrývku, padla na mě taková únava, že jsem se ihned začal propadat do říše snů.

Probudil jsem se o nějakou dobu později. Připadalo mi, že to muselo být jen pár minut, ale patrně jsem spal déle. Ve stanu stále panovala tma, ale zvuky zvenku mě utvrdily v tom, že tábor je již na nohou.

A Zachary také.

V okolním šeru jsem zahlédl jeho pohybující se siluetu.

„Kolik je hodin?" zachraptěl jsem a promnul si ospalé oči.

„Půl páté," odpověděl a rozsvítil. „Musíme jít."

Přivřel jsem oči oslněn náhle ostrým světlem svítilny. Ale jakmile jsem si přivykl, zapátral jsem po svém oblečení.

Zach už byl připravený a narychlo si splétal vlasy, aby mu nepadaly do tváře. Taky jsem se začal oblékal a při tom se pokoušel zahnat strach, který se mě pomalu zmocňoval.

Do stanu nakoukl Nico.

„Doufám, že jste oblečení," prohodil místo pozdravu a když se ujistil, že neuvidí nic nevhodného, vstoupil dovnitř.