Podobnost čistě náhodná

10.kapitola

Zbytek dne jsem bezcílně bloumal po domě a pokoušel se nemyslet na Zacharyho. Ale ať jsem se snažil sebevíc, ten kluk se mi stejně vždycky nějak připletl do myšlenek.

Potřeboval jsem co nejrychleji přijít na to, proč by chtěl Rafael otrávit mého bratra a jak by to případně provedl, ale ani to se mi nijak zvlášť nedařilo. Dokázal jsem akorát zjistit, kde má ten slizký had pokoj, což bylo až ve třetím patře tohoto obrovského sídla v úplně jiné části domu, než jsem dočasně přebýval já s Marcem. 

Zvažoval jsem, zda bych se neměl pokusit se dovnitř tajně proplížit a trochu se tam porozhlédnout, ale netušil jsem, jak to udělat. Už tak bylo krajně podezřelé, jak jsem se pořád ochomýtal kolem. Moje přítomnost začala být po nějaké době podivná i některým sloužícím, kteří se mě neustále ptali, zda něco nepotřebuji nebo jestli jsem se neztratil. 

Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím zítra, a vyrazil za Marcem, který mě jistě postrádal. 

Při soukromé večeři s Carlosovým synem jsem si dle Zacharyho rad dával bedlivý pozor na to, co jím. Nemyslel jsem si však, že by Rafael nebo kdokoli jiný riskoval, že by místo mě otrávil Marca, neboť jsme velmi často jedli z jednoho talíře. Mladšího kluka totiž očividně bavilo mi pomáhat a krmit mě, přestože zraněnou rukou jsem již dávno mohl obstojně pohybovat sám. No, ale proč mu kazit zábavu.

Navzdory Marcově pozorné péči jsem se stejně nemohl zbavit vzpomínek na Zacharyho. Během těch pár dní, co jsme se znali, mi dokázal úplně zamotat hlavu. Nechápal jsem, jak je to možné, ale ty jeho výrazné jasně modré oči tak nezvyklé barvy pro někoho, kdo by měl pocházet z klanu zabijáků z orientu, mi prostě nedaly spát. 

Možná Ashârijové opravdu používají černou magii, a on mě očaroval, napadlo mě a nad tou pitomostí jsem se musel zasmát. 

„Čemu se směješ?" ozval se Marco sedící naproti mě a soustředěně pozorujíc můj obličej.

Právě jsme dojídali u dokonale prostřeného stolu, na kterém nechyběly ani svíčky a láhev vína. Z té mi právě mladík dolil do sklenice, zatímco sloužící odnášeli prázdné talíře a nádobí.

„Jen jsem si na něco vzpomněl," odvětil jsem a rychle upil vína, abych to dál nemusel rozvádět. Protože prozradit mu, že u naší romantické večeře při svíčkách myslím na jiného kluka, by asi dost pokazilo atmosféru.

Naštěstí se neptal a také on do sebe obrátil zbytek vína ze své sklenky. Já se snažil příliš nepít, nechtěl jsem, aby mi alkohol stoupl do hlavy. Přece jen jsem měl večer schůzku se Zacharym. 

Jenom jsem zatím netušil, jak se mi podaří vymluvit a od Marca odejít. Podle jeho lesknoucích se šedivých očí a úsměvu na rtech bych řekl, že on těch skleniček měl o něco víc a podle jeho stále odvážnějších doteků a významných pohledů se dalo odhadnout i na co myslí.  

Krátce jsem se otočil a mrkl ven z okna Marcova pokoje. Slunce pomalu zapadalo a já se měl se Zacharym sejít hned po setmění. Potřeboval jsem co nejdříve vyrazit.

Ovšem vyprostit se z náruče nadrženého a lehce opilého mladíka se ukázalo jako problém. 

Marco totiž nečekal ani na to, až sloužící odejdou, vstal, přešel až ke mně a vyhoupl se mi obkročmo na klín. Ruce obmotal kolem mého krku a, než jsem se zmohl na slovo, začal mě líbat.

Nechal jsem ho, přestože se mě zmocnily nepochopitelné výčitky, ale snažil jsem se to hodit za hlavu a polibky mu oplácet stejně vášnivě.

Vjel jsem mu prsty do vlnitých kadeří a snažil se ho trochu umírnit. Ale příliš to nešlo. Jeho ruce si již našly cestu pod moje tričko a hladily mě na nahé hrudi a já, i když jsem rozhodně nemohl tvrdit, že by mi to bylo nepříjemné, jsem z toho všeho měl podivně smíšené pocity.