Podobnost čistě náhodná

38.kapitola

Zaslechl jsem kroky. 

Otřel jsem si slzy a zadíval se ke dveřím připraven na cokoli.

Venku se pořád bojovalo a já čekal, kdy sem vtrhnou nepřátelští vojáci.

Dovnitř však vstoupil Nico.

Pohled na mého bratra mě konečně trochu vytrhl z mojí mizérie. Šťastně jsem se na něj usmál.

„Nathe?" vydechl úlevou nad tím, že mě objevil živého. 

Všiml jsem si, jak se mu oči rozšířily úděsem, když spatřil ten hrozný masakr kolem. Ale nijak to nekomentoval. Mlčky překročil Rafaelovo tělo, aby se dostal až ke mně a Zachovi.

A poté mě pevně objal. „Jsi v pořádku?"

„Já jo, ale Zach...." dál jsem nemohl, emoce mě znovu přemohly. Ruce se mi rozklepaly a z očí mi stékaly další slzy, aniž bych to dokázal jakkoli zastavit.

Nico, stále mě držíc za ramena, se o  něco odtáhl. „Vzal si to sérum, že?" Neptal se, konstatoval.

Nato jeho zrak sklouzl na Zacha, který nehybně seděl na židli přesně tak, jak jsem mu přikázal. Z jeho nepřítomného výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic. 

„Nevěděl jsem, že to sérum máte. To ti také dala Francesca?" zeptal jsem se.

„Chtěl jsem ho po ní. Pro všechny případy."

„Neřekls mi to." 

„Nebyl důvod. Měla to být naše pojistka, poslední možnost, ke které bychom přistoupili pouze, kdyby všechno ostatní selhalo."

„A tys ho Zachovi dal?" V mém hlase zazněla výčitka, přestože jsem ho nechtěl z ničeho obviňovat. „Dovolil jsi mu tohle udělat?"

„Já mu nic nedovolil," ohradil se. „Myslíš, že se s ním dalo rozumně mluvit?"

„Měl jsi ho zastavit," zašeptal jsem potichu.

„Nedokázal jsem zastavit ani tebe, natož Zacha," odpověděl, zdál se pořád trochu naštvaný tím mým malým podrazem. „Víš, jak vyváděl, když se dozvěděl, že ses dobrovolně vydal do Rafaelových spárů místo mě? Nebyla s ním řeč."

Pokýval jsem hlavou a mlčel.

Pohlédl jsem na svého Ashârijce a přejel mu prsty po tváři. Nico sledoval moje počínání, na jeho obličeji se zračily obavy.

„Dostane se z toho?" 

„Až to sérum vyprchá, tak možná..." odmlčel jsem se. Pevně jsem doufal, že Zachary nezemře, doufal jsem, že se z toho dostane. Protože co jediného mi zbývalo než doufat?

Dolehly k nám další zvuky střelby z venku. Tentokrát blíže než předtím. 

„Co se tam děje?" zeptal jsem se Nicolase.

„S Ashâriji jsme se dostali dovnitř a došlo k potyčce. Naštěstí se hodně vojáků přidalo k nám."

„Takže Antonius to dokázal," řekl jsem potěšený, že moje intervence pomohla. „Říkal, že někteří vojáci nechtějí sloužit Rafaelovi."

„A jakmile se i ti ostatní dozví, že je Rafael mrtev, nebudou mít důvod dál bojovat. Myslím, že tohle vyhrajeme," pousmál se a zadíval se na mě s jistým obdivem. 

„Dobrá práce, Nathe. Zvládl jsi to lépe, než bych to kdy zvládl já se vším svým výcvikem."

„Víš, že to není pravda," odmítl jsem jeho uznání, jakkoli mě těšilo. „Kdybych byl tak dobrý, jak říkáš, neodpustil bych tohle."