Podobnost čistě náhodná

33.kapitola

Místnost, kde jsme se ocitli, byla ta nejluxusnější, kterou jsem na základně Argosu doposud spatřil.

„Oliverova soukromá kancelář," zašeptal mi do ucha Zachary, když nás vojáci uvedli dovnitř.

Jediné, co tento pokoj postrádal, byla okna. Jinak měl naprosto všechno. Drahý koberec, ještě dražší nábytek, na zakázku dělaný stůl, bar plný nejlepšího alkoholu. A dominantou místnosti byla velká kožená pohovka, na které seděl sám velký Oliver, v ruce skleničku něčeho co připomínalo brandy a na rtech podezřele milý úsměv. 

Úsměv, který patřil Marcovi. Černovlasý mladík si k Olimu ihned přisedl, zatímco nás tři nechali vojáci stát uprostřed místnosti.  

Nový vůdce Sarterry opravdu působil jako někdo úplně jiný. Ne jako ten nepřístupný a arogantní kretén. Teda, on jím asi byl i nadále, jen nyní vypadal spokojeně, uvolněně a v nejlepší náladě. Bíla košile, co měl na sobě, byla ležérně rozepnutá, čímž bystrému oku neuniklo, že také na jeho krku a hrudi se vyjímá několik fialových flíčků.

V duchu jsem Marcovi pogratuloval. 

Protože tu obrovskou Oliverovu změnu zajisté zapříčinil právě Carlosův synek a jeho plné a krásně vykrojené rty. Které patrně nepoužil pouze k diskuzi s našim vůdcem, ale též k daleko vynalézavějším činnostem. Takovým, které na Oliho tváři s jindy nafučeným a přezíravým výrazem vyčarovaly tenhle sluníčkový úsměv šťastného štěněte.

Samozřejmě, to celé mohl být trik, ale nepovažoval jsem Olivera za natolik inteligentního, aby tohle dokázal nafingovat. Ten jeho rozzářený výraz zkrátka nemohl být pouhá přetvářka. 

V pokoji se s námi nacházelo také několik vojáků, ale ty k mému překvapení, nechal Oliver poslat pryč. Prý aby naše tajné jednání nikdo neodposlouchával. Což naznačovalo, že v místnosti nejsou ani kamery. 

Opravdu nám tak důvěřoval, že zůstane o samotě nejen se synem Carlose Malcaviena, ale hlavně s námi třemi? Na druhou stranu jak já tak Nico se Zacharym jsme měli ruce spoutané za zády a Oliver byl ozbrojen. Jenom pitomec by se ho za těchto okolností pokusil napadnout.

Nicméně zrovna Zach, který se svým rozbitým obličeje, vrhal na Olivera nevraživé pohledy, vypadal, že by to klidně risknul. 

Ovšem i on věděl, že teď je v našem nejlepším zájmu vyslechnout si Oliho návrh.

„Takže jaký je váš plán?" prolomil Nico ticho.

Oliver neochotně odtrhl pohled od Marca, na kterého se nemohl vynadívat, a trochu tajemně se pousmál, když Nicolasovi odpověděl:

„Ještě čekáme na jednoho člena tohohle našeho spikleneckého jednání."

Všiml jsem si, že ruka černovlasého mladíka spočinula na Oliho stehně a vůbec ti dva vypadali, že by nejraději dělali něco úplně jiného, než zachraňovali svoje dvě země před psychopatickým Rafaelem.

Konečně do místnosti vstoupila poslední osoba, na kterou jsme čekali. 

Francesca.

Viděl jsem, jak se Nicovi rozzářily oči, když ji zahlédl a já se v duchu musel pousmát.

„Má paní," promluvil Nicolas jako první marně se snažíc zakrýt jak je šťastný, že dívku vidí.

„Nico," potichu vyslovila jeho jméno, i ona se jen stěží bránila dojetí. A stačila pouhá dvě bratrova slova, aby ho poznala. V ten okamžik mi došlo, že jsem nikdy neměl šanci Francescu oklamat. Ona věděla, že nejsem Nicolas hned od chvíle, co jsem na ni prvně promluvil tenkrát v zahradě.