Podobnost čistě náhodná

32.kapitola

Nico se samozřejmě ani neotočil ani si nezacpal uši.

Naopak vrhl na Zacharyho pěkně nabroušený pohled a výhružným tónem pronesl: „Ty si vážně zahráváš, patrně ti přijde, žes těch ran pěstí dneska schytal málo."

„Ne, jenom bych rád po tom všem dal Nathovi pusu bez toho, aniž by ses na nás otráveně ksichtil," odsekl Zach a mě bylo jasné, kam tohle směřuje. K další hádce.

„Nechte toho oba!" okřikl jsem je, abych to utnul v zárodku. „Copak už takhle nemáme problémů dost?"

„Nemůžu se koukat na to, jak ti blbne hlavu," řekl Nicolas podrážděně. „Prober se, Nathe, on to s tebou nemyslí vážně. Ani nemůže. Být v klanu Ashârijů je závazek na celý život."

Zarazil jsem se: „Co tím myslíš?"

„On od nich nemůže odejít. Zaplatil by za to životem. Taková jsou jejich pravidla," vysvětlil Nico a pohlédl na Zacharyho. „Není to tak, Zachu?"

Oslovený mlčel a pak se dotkl místa pod svojí pravou klíční kostí, kde, jak jsem věděl, se nacházelo vypálené písmeno A. Poté rezignovaně přikývl: „Ano, je to tak."

„Takže až tvoje mise skončí..." dovtípil jsem se.

„Až skončí, vrátím se zpět k Ashârijům," doplnil.

Nevím, proč mě to tak zaskočilo. Vždyť to bylo logické. A Zach mi také nic neslíbil, protože vlastně ani nemohl. Pro něj neexistovala žádná budoucnost. Jeho budoucnost byla daná. Službou u klanu zabijáků, ke které se doživotně upsal.

„Ale tohle teď snad nemusíme řešit," promluvil znovu černovlasý Ashârijec, hlas se mu zvláštně zachvěl, jako by byl rozrušený, ale snažil se to zakrýt.

„Momentálně jsme tady zavření, mezi Melkosem a Sarterrou brzy vypuknou boje a co se stane v dalších dnech je ve hvězdách," hlas se mu chvěl čím dál víc.

„Možná se k Ashârijům už nevrátím, možná tady všichni chcípnem. Takže dokud ještě dýchám, rád bych aspoň tu pusu... Jestli teda dovolíš." Ta poslední slova určena Nicovi byla pronesena kousavým sarkasmem.

Poté již Zachary na nic nečekal. Přitáhl si mě k sobě a bez jakýchkoli okolků políbil.

A tenhle polibek byl teda něco.

Cítil jsem z něj Zacharyho zjitřené emoce, všechny ty pocity, které nedával téměř nikdy najevo. Uvědomoval jsem si, že se chvěje a vnímal tu naléhavost, se kterou se jeho ústa pohybovala proti těm mým. Prsty mi vjel do vlasů a pak mě natlačil na nejbližší zeď a přitiskl svoje tělo na to moje.

Nemohl jsem si pomoct a zcela se tomu poddal. Nikdy předtím mi žádný náš polibek nepřipadal natolik procítěný, nikdy v něm nebylo tolik emocí.

Nevěřil jsem, ze by mě Zach takhle líbal, kdyby ke mně necítil něco víc. Ale třeba jsem si to jen představoval, třeba jsem si jen něco nalhával.

Zcela nepochopitelně mě ten polibek tak rozhodil, že když jsme se od sebe po chvíli odtáhli, po tvářích mi stékaly slzy.

Zachary se na mě tak zvláštně usmál, skoro zamilovaně, a nato svými prsty opatrně setřel jednu z těch zbloudilých slz.

Chtěl jsem říct, že ho miluju, přesvědčený, že on to do jisté míry musí cítit stejně. Ale mlčel jsem.

K ničemu by to nebylo. Ať tohle dopadne jakkoli, náš vztah neměl budoucnost. A on tohle dobře věděl. Pouze já to ve své naivitě pochopil až nyní.