Podobnost čistě náhodná

8.kapitola

„Kdo jsi a kde je Nico?"

Obličej jsem měl přimáčknutý na kovových dvířkách skříňky, paže zkroucené za zády, díky čemuž se mi rána na rameni otevřela a přes obvaz začala prosakovat krev.  

„Co blbneš," vypravil jsem ze sebe přemáhajíc bolest, vyprostit se z jeho železného stisku se však zdálo nemožné. „Já přece jsem Nicolas."

„Kecy," odsekl, v jeho pravé ruce se jako kouzlem objevil malý nůž, jehož ostří se mi přitisklo ze strany ke krku. „Vypadáš jako Nico, ale nejsi Nico."

Teď už to vážně přestávala být sranda. Bylo jisté, že toho Ashârijce nepřesvědčím. Bože, jak jsem mohl udělat takovou chybu?

„No tak mluv! Co je s ním a kdo jsi ty? Nějaký nastrčený dvojník z Argosu? Nebo tě poslal Carlos? Mluv!" Ostří zbraně mi přimáčkl ještě více ke krku. 

„Mluv nebo ti začnu odřezávat kousky těla, dokud nebudeš zpívat a začneme třeba tady," špičku nože jsem náhle ucítil na boltci ucha, ostří se zakouslo do kůže... On mi snad vážně uřízne ucho! Začal jsem panikařit.

„Počkej, počkej, zastav! Jsem Nathaniel, Nicův bratr...dvojče," vychrlil jsem na něj. 

Ty jo, tak já bych mučení fakticky dlouho nevydržel. Stačilo, že na mě vytáhl nůž a já vyzradil všechno. Musím být ten úplně nejhorší agent na světě. 

Nicméně se zdálo, že ho moje slova znejistěla. 

„Malý Nath?" podivil se, povolil svůj stisk a odtáhl nůž. Oddechl jsem si a otočil se, abych se na něj mohl podívat.

„Nico se několikrát zmínil, že má mladšího bratra Nathaniela."

„Mladšího? Jsem mladší jen o dvě minuty, jak vidíš, jsme dvojčata."

„Dobře, dobře."

Soustředěně si mě prohlížel váhajíc, zda mi má věřit.

„O co tady jde? Co je s Nicolasem?"

Měl jsem mu to říci? Také já váhal. Ale můj instinkt mi napovídal, že mu můžu důvěřovat a to i navzdory našemu předchozímu nedorozumění s nožem. Zachránil mi život, když si ještě myslel, že jsem Nico, takže mu na mém bratrovi očividně záleželo. Vzpomněl jsem si na ten polibek.  Možná více než by mělo.

„Nico leží v kómatu v Argosu, někdo odtud ho před třemi dny otrávil, poslali mě sem místo něj, abych zjistil, co se stalo a jak mu pomoci."

Odhodlal jsem se a vyklopil všechno. Možná to byla chyba, ale neskutečně se mi ulevilo, že jsem někomu mohl říct celou pravdu. Měl jsem plné zuby toho věcného lhaní a předstírání.

„Ach, Nico," povzdechl si, vypadal zarmoucený,  zdrcený, ale zdálo se, že mi uvěřil. „Říkal jsem mu, že to takhle skončí."

Zůstal mlčky stát jako by si potřeboval urovnat myšlenky a nějak vstřebat to, co jsem mu právě řekl. Pak se na mě zadíval a bezmyšlenkovitě se dotkl mého ovázaného ramena. Díky tomu jeho drsnější zacházení před chvílí mi skrze bílý obvaz začala prosakovat krev.

„Přijít sem byla šílenost," promluvil pak, „akorát tu přijdeš o život. Zmiz odsud, dokud můžeš, a já se pokusím zjistit, co se stalo s Nicolasem."

Tak to, že mi jeden z obávaných Ashârijů nabídne pomoc, jsem opravdu nečekal. A přestože se mohlo jednat o léčku, něco mi našeptávalo, abych tomu klukovi důvěřoval. Navíc spojenec by se mi hodil. 

Nicméně odejít odsud jsem nemohl. Dlužil jsem to bratrovi, musel jsem udělat všechno v mých silách, abych zjistit pravdu, a nemohl se spolehnout na někoho jiného.