prokletá sestra

72

Pohled Mayi po třech týdnech

Už jsme na moři celkem dlouho. O vodu nemáme nouzi jelikož umím bezhůlkově vyčarovat akvamenty. Jídlo je problém normální jídlo nám už došlo,občas si sice chytneme rybu jenže je se nechytají snadno a navíc sushi není furt dobrý. Navíc už nemáme ryby na co chytat. Hlad se snažíme zapíjet docela to jde. Bohužel díky tomu oba vypadáme jak tomu mudlové říkají anorektičky. Vůbec nevím jak dlouho to ještě vydržíme. Náš plán s tou plachetnicí vůbec nevišel naopak jsem ještě díky tomu jsem stratila to oblečení které jsme použily na tu plachtu takže plachtu nemáme. Všechno ostatní jsme měli kroně té plachty. Slunce taky nebylo na naší straně. Hřálo a pálilo tak moc že jsem si jistá že oba máme úpal. Bylo zrovna odpoledne takže slunce pálilo jak vzteklé. Najednou jsem uslyšela ptačí křik. Koukla jsem nahoru di slunce a uviděla obraz něčeho tmavého. Pochvíli to zmizelo ze slunce a já uviděla ptáka teda spíš racka. Letěk někam na sever.  Chtěla jsem za ním jenže jak bez plachty. Věděla jsem že to bude zbytečné,ale i tak jsem furt udržovala směr tam jak letěl ten racek.

Po dalších třech dnech

Naštěstí jsme furt drželi směr jak ten pták. Taky jsem to řekla Kraturovi který mi říkal že pomocí toho racka bychom mohli najít zemi. Další ráno jsem se probrala a u obličeje mi seděl racek. Svým rychlým vstáním jsem ho odehnala. Pořádně jsem se rozkoukala po voru a zjístila jsem že je jich tu víc. Vzbudila jsem Kraturu. Najednou jsme v dáli zahlédli obraz ostrova. Oba jsem nadšením skákali a křičeli. Bylo nam úplně jedno že je paluba cela od trusu ve kterém skáčeme hlavní bylo že máme ostrov. Byl večer asi bude bouřka na nebi není ani hvězda i tak byl náš kurz k ostrovu. Náhle začal foukat silný vírt tak silný že kdybych nechytila svůj batoh tak by si šel zaplavat. S vorem to začalo strašně moc houpat do všech světových stran. Chytli jsme se s Kraturou. Jenže nám to nebylo nic platné protože jedna obrovská vlna převrhla celý náš vor. Byla jsem i se svým batohem  který házel sem a tam na mých zadech. Vlny tak nebyli příjemné. Slana voda mě štípala v očích a dusila mě v plicích jak se mi do nich dostavala vodu. Bylo pro mě stašně těšké vůbec dýchat. Voda mě vtahovala do svých útrob spolu s hnusnou temnotou která se na mě lepila jako černy roztekly asfalt. Viděla jsem v té temnotě jediné světélko a to zář měsíce tem jediny se na mě teď povzbudivě směje a říká že všechno bude v pořadku. Konečně jsem pochopila to jak furt lidi říkají že vidí na konci svého života světlo. Jenže jsme neviděla probíhat před očima svůj život. Ti lidi furt jen lžou. Naštěstí můj pud sebezachový zareagovat. Vyplavala jsem z klidného prostoru pod hladinou do běsnící bouře na ní. Pokoušela  jsem se plavat bohužel to nešlo. Vlny mě zase stáhla pod vodní hladinu. Pořád jsem se snažila zůstat nad vodou i když to bylo značně těžké. Zase mě voda vtáhla do svých útrop,ale to jsem že nečekala zády a hlavou narazím do kamene který mě pošle do říše čiré temnoty.

Omluvte prosím chyby v textu.