My Teacher

179. Mše svatá

Freddie

Mon se mě už několikátý měsíc ptá na tu samou otázku, a to, jestli chci nechat pokřtít Jamieho. Popravdě ani ne, ale nakonec jsem svolil. Už jsem jí chtěl jasně říct, že si to nepřeji, ale v tu jedinou sekundu mě něco nutilo se usmát a říct: ano, souhlasím. Mon z toho byla tak nadšená a šťastná, že jsem byl sám sebou přinucen si říct, že za její štěstí stálo jí to svolit. Jen stále nechápu, proč po tom tak touží. Co v tom vidí za krásu, jak o ní neustále básní? Co ji k tomu přimělo, aby ze dne na den uvěřila v něco, co nikdy neviděla? Nechápu ji v tom, ale uvidíme, co z toho nakonec bude. Mon včera volala s tím knězem a domluvila si s ním na dnes schůzku v kostele. Dnes začne první příprava jak na její křest, tak i Jamieho. Musím tam s ní a Jamie pochopitelně s námi. Upřímně se mi tam moc nechce, ale kvůli ní se snažím přetvařovat a dělat, že mi to nevadí. Ona je ráda, že mi to tak nevadí, i když je pravda jiná. Ale nechci ji vidět zarmoucenou. Uvidíme, třeba mě dokáže ona i ten Danny přesvědčit, že nějaký Bůh existuje. Ale sám nevím, jaký zázrak by se musel stát, abych v to opravdu začal věřit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a ani nemám důvod nad tím začít přemýšlet.
,,Díky, že jsi svolil. Hodně to pro mě znamená a jsem pevně přesvědčena, že je to pro mě ta pravá cesta. Nejen pro mě, ale i pro Jamieho. Věřím, že i pro tebe..." říká mi po cestě do kostela.
,,Mon, to už jsme probírali. Svolil jsem to u malého. Mě do toho prosím netahej. Chci pro tebe to nejlepší, ale já na to prostě nemám pochopení. Nevěřím, že někdo takový existuje. Ale ano, budu s vámi na každé přípravě. Ale už to prosím nevytahuj," snažím se říct co nejvíc v pohodě a ještě nasadím trochu hraný úsměv.
,,Odpusť. Dobře," pokývá hlavou. Jistě z toho není nadšená, že každý máme odlišné názory. Však já taky ne. Měli bychom se sladit, jestliže chceme vychovat Jamieho v dobré rodině. Ale copak to jde? Nejde se to naučit jen tak z ničeho nic začít věřit v někoho...
Byli domluvení na druhou hodinu odpolední. Byl druhý červnový den, sobota. Zdejší kostel není daleko. Vejdeme z naší ulice na náměstí, odkud jdeme rovně do kopce a právě zde stojí větší kostel s bílou omítkou a čtyřmi věžemi, které mají tvořit kříž. Párkrát jsem sem zabloudil s rodiči, když jsem byl ještě hodně malý. Tehdy jsem to ale vůbec nevnímal. Otevřu vysoké dveře, aby Mon mohla vjet se sporťáčkem. Já ji následuji. Tiše opět zavřu dveře a otočím se. Je tu spoustu lidí. Všechny lavice jsou zaplněné a nad hlavami nám hrají varhany chrámovou hudbu a přítomní zpívají z knížek, které mají před sebou otevřené.
,,Nevěděl jsem, že tu něco probíhá," nakloním se k Mon.
,,To je mše. Já to taky nevěděla." Pokrčí rameny a posune kočárek bokem, abychom nezavazeli, kdyby ještě přišli nějací opozdilci, nebo jen návštěvníci, jako my. Vypadá to, že tu budeme muset přetrpět tu mši celou. Opřu se o studený sloup a prohlížím si celý kostel. Mon zaujatě sleduje celý průběh a poslouchá, co se říká.

Mona

Byla jsem ráda, že jsme sem došli právě na mši, ač jsem to netušila. Snad od mých čtyř let jsem nebyla v kostele. Přišli jsme právě na začátek. Varhany začaly hrát a kněz s ministranty vešel bočním vchodem do kostela ze sakristie. Koukám na oltář, kde je postaven velký obraz. Je na něm znázorněno Nejsvětější srdce Ježíšovo a právě Jemu je zasvěcen tento kostel. Jeho obličej hledí na všechny kolem milosrdným pohledem a rozpaženými rukami jakoby říkal: Utíkejte se ke mně všichni a já vás zachráním. Je zahalen do červeného pláště a na Jeho srdci je trnová koruna. Nad srdcem hoří malý plamínek a z plamínku vychází křížek. Okolo srdce září jasné paprsky. Kněz se zastaví před oltářem a než vystoupají dva schodky, uctivě pokleknou a poté se ukloní. Všichni lidé už mezitím povstaly. Dozní píseň a kněz zahájí mši znamením kříže: ,,Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Lidé odpoví: ,,Amen." Při tom se všichni pravou rukou s co největší úctou pokřižují.  Kněz má potom úvodní řeč a následuje první čtení, které má nějaká starší paní. Všichni se opět posadí a ta paní s lekcionářem jde k ambonu, kde začne číst: ,,Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, jejichž ovoce je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě? Žena odpověděla hadovi: Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady, pravil Bůh, nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli. Had na to ženě: Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo. Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Slyšeli jsme slovo Boží." Dočte, pohledem projede sedící lidi a odejde na své místo. Chvíli na to začnou hrát opět varhany a zpěvačka z kůru začne zpívat krásným hlasem žalm. Nejdříve zazpívá odpověď, kterou po ní lid zopakuje a následují jednotlivé sloky.
,,Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy..." Ta slova i melodie mi ještě dlouho hrají v hlavě. Moc se mi to líbilo. Zpěvačka dozpívá a hned na to varhany začnou hrát zcela jinou píseň. Lidé spěšně hledají v kancionálech číslo stránky, které se objevilo na ukazateli. Byla to nádherná a uklidňující píseň. Kněz dojde k ambonu, kde se chystá přečíst všem přítomným evangelium.
,,Slova svatého evangelia podle Matouše..." Lid mu na to odpoví: ,,Sláva Tobě, Pane." A při tom pravým palcem udělají křížek na čelo, ústa a hruď. Zajímalo by mě, jaký to má význam.
,,Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby. On však odpověděl: Je psáno: Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen. Ježíš mu odpověděl: Také je psáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět. Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit. Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu... Slyšeli Jsme Slovo Boží."
,,Chvála Tobě, Kriste," řekne opět lid a všichni se posadí. Jen kněz stále stojí u ambonu, odkud nám bude říkat své dnešní kázání. Nejprve ale pohledem projede všechny přítomné, až dojde k nám. Ihned nás pozná a krásné se usměje. Je očividně rád, že tu vidí celou naši rodinu pohromadě.
,,Drazí bratři a sestry v Kristu! Dnes jsme slyšeli v evangelium o tom, jak se Ježíš postil na poušti a od ďábla byl pokoušen. Zde je krásně ukázáno, jak vypadá pokušení. A právě k tomuto bych dnes rád jen krátce navedl téma. Každý ve svém životě zažívá různá pokušení a ne vždy mu dokážeme odolat. Ve své podstatě málo kdy. Ale co to vlastně to pokušení je? Je to to, že zlý duch nás navádí ke špatnostem. Někteří lidé si myslí, že už samotné pokušení je hřích, ale není tomu tak. Hřích je to tehdy, až se tomu poddáme a tu špatnost provedeme. Často je ale těžké rozpoznat, kdy je to pokušení, a kdy ne. Slyšeli jste někdy o pokušení dobrem? Asi si říkáte, že když je něco dobré, nemůže to být špatné... Bohužel, jsou situace, kdy ďábel využívá těchto dobrých chvílí a vymýšlí, jak by je přeměnil na nějaké to pokušení. Krásným příkladem se to ukazuje na modlitbě. Asi žádným dětem se nikdy nechce moc modlit, že? Považují to za méně potřebnou věc a dělají to ze zvyku, že musí. I když často to nejsou jen děti, ale i mnozí dospělí... Pokušení v modlitbě může být, když rodiče svolají své děti ke společné modlitbě a jejich děti s velikou nechutí přijdou a reptají po celou dobu modlení. To si potom nikdo neužije! Často rodiče použijí modlitbu k tomu, aby byli všichni alespoň na chvíli spolu. Ale právě z toho, že se dětem nechce, může vzejít nechuť vůči modlitbě a ony už v ní nikdy nenaleznou tu krásu. V tomto případě není modlitba vhodné řešení. Raději je pozvěte ke společnému povídání, kde si budete povídat o vašich zážitcích z toho dne, nebo se svěříte se svými problémy a společně se budete snažit přijít na nějaké řešení a možná zjistíte, že členové vaší rodiny jsou i fajn lidi. :) Tento způsob je momentálně lepší a pobavíte se všichni. Z tohoto má Bůh větší radost, když vás vidí šťastné a usměvavé, když jste se svou rodinou šťastni, než když jen znuděně klečíte před křížem a odříkáváte nějaké naučené modltiby a při tom jste myšlenkami zcela jinde. To je ten hřích. Odříkáváním modlitby jakoby jsme říkali Bohu: Já se modlit nepotřebuju! Vždyť jsem na stejné úrovni jako Ty!  Nejsme. Představte si mravence. Oproti nám je tak malý a bezmocný. Když ho potkáme, radši ho zabijeme, aby nás neobtěžoval a neznepříjemňoval život. Takto se my chováme k sobě navzájem. Ostatní jsou pro mě mravenci, které zavrhuju, jen já jsem ten největší, který si s nimi může dělat co chce. To, že i on patří ke kráse světa, už nevidíme. Ale Bůh s námi jedná zcela obráceně. Jedním úderem nás může zničit a měl by k tomu dost důvodů. Vždyť my ho nesutále zraňujeme svými hříchy, kterých přes den uděláme nespočet, ať už to jsou hříchy vědomé, nebo nevědomé. Ale on nás má i přes ty všechny špatnosti rád a je stále s námi, i když Ho nevidíme! Stále nám pomáhá a když se ztišíme, uslyšíme, jak k nám promlouvá laskavým hlasem. Když se mu zcela odevzdáme a budeme věřit, že všechno, co se mi v životě děje, i kdyby to bylo něco hrozného a nepříjemného, je Jeho vůle a necháme Ho působit, dosáhneme vnitřního klidu a neustálé Boží přítomnosti. Nic nás nebude znepokojovat a nic nás nerozhodí. Budeme stále šťastní s úsměvem na tváři... Na závěr vám chci říct, aby jste se se vším obraceli na Boha. Se všemi svými problémy, trápeními, prosbami, radostmi a díky. Pořád ho otravujte, povídejte si s ním, i kdyby to byli naprosté hlouposti. On je šťastný, když s ním mluvíme. A on odpoví skrze někoho jiného, nebo něco jiného.  Nehledejte pomoc tam, kde ji nedostanete. Hledejte ji tam, kde víte, že ji naleznete. Obracejte se na svou rodinu a na lidi, kteří vám touží pomoct, nabízejí vám ji svým jednáním, svými řečmi. Nesvěřujte se cizím lidem, kteří vás neznají a jen do vás budou hustit nesmysly. Proto proste Boha, aby jste se v každé situaci dobře rozhodovali a správně jednali. Amen."
,,Pán Bůh zaplať za Slovo Boží," řeknou ostatní a kněz se vrátí k oltáři. Začne hrát píseň a kněz společně s ministranty cosi chystá na oltáři. Potom dozní píseň a kněz se začne nahlas modlit nějakou modlitbu. Pak všichni povstanou a začnou zpívat: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny Tvé slávy, Hosana na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve Jménu Páně, Hosana na výsostech. Na to si všichni kleknou. Následuje další část mše, kterou jsem také moc nepochopila. Kněz pozdvihne jakési bílé kolečko se slovy: ,,Toto je moje tělo, které se za vás vydává." Ministranti vezmou do ruky zvonek a třikrát po sobě zazvoní. Potom se to stejné opakuje ještě jednou, ale s kalichem, ve kterém bylo víno. Kalich opět položí a lidé si začnou znovu sedat. Následuje dlouhá knězova modlitba, kdy mám pocit, že moc lidí neposlouchá. Ten pocit tu byl ale vícekrát za celou mši. Potom je společná modlitba Otče náš a Beránku Boží. Pak kněz vezme do ruky pozlacenou misku a stoupne si s jedním ministrantem, který drží placatou misku, před oltář, kam se začnou všichni scházet a dostávat ta bílá kolečka. Sotva je dostanou, jdou do lavice, chvíli klečí a modlí se, ale pak se znovu posadí a neví co dělat. Všechno se zájmem sleduju a až teď se poprvé za celou tu hodinu podívám na Freddieho vedle mě.
,,Líbí se ti tu?" Zní má otázka.
,,Víš, já moc nechápu smysl toho všeho, takže jsem si z toho moc nevzal. Ale vypadá to, že už bude konec. Koukni, ten kněz už má závěrečnou řeč." Freddieho to vážně nezaujalo, což je mi líto. Ale chápu, že potřebuje čas a já mu ho dám. Na závěr dá kněz požehnání a odchází zpět do sakristie. Jen co tam vejde, většina se zvedne a odchází z kostela pryč, nebo se začnou bavit se svými známými.
,,Nepůjdeme za Dannym?" zeptám se Freddieho a ten pokývá hlavou. Vezme kočárek, kde spokojeně spí Jamie. Celou mši spal, ani jednou se neprobudil. Zdá se, že mu to tu svědčí. Jdeme tedy kolem oltáře do sakristie.
,,Vítám vás!" přivítá nás Danny vlídně, zatímco si ještě uklízí své kněžské oblečení do skříně. Všichni kluci, kteří při mši ministrovali, se na nás otočí. Také pozdravíme.
,,Mohli by jste prosím ještě chvíli počkat? Jedna paní chce vyzpovídat. Jen chvilička." Prosí Danny a my jen souhlasně pokýváme hlavou. Podívám se na Freddieho a ani nevím co chci vyčíst z jeho obličeje. Je docela znuděný. Většina kluků již odešla, ale zůstal tam poslední. Typovala bych mu kolem šestnácti let. Poměrně vysoký, milého vzhledu s hezkým úsměvem.
,,Jdete na přípravku?" zeptá se nás kluk mile.

Další díl po měsíci. ;) Jen k tomu videu... Opravdu doporučuji zhlédnout, jelikož ty věci jsou pravdivé. Každý má samozřejmě svůj názor, ale kdo nezažil, nemůže posuzovat! Já jen, že je to zajímavé a krásné video, poučné doslova pro všechny. Nejen pro křesťany, ale i pro ateisty. :) Takže až budete mít chvilku, mrkněte na to. Ale je třeba, aby jste opravdu vnímali všechna slova, která se tam říkají a byli v klidu. Někomu to něco dá, jinému třeba bohužel ne. Kdo v tom bude chtít vidět tu krásu, uvidí ji...