My Teacher

10. Střetnutí

Z nemocnice mě vzal Freddie autem domů. Jeli jsme beze slov až k mému domu. Zdál se mi nějaký smutný a zklamaný.
,,Máte hezký dům." Pochválil nám ho Freddie. Poděkovala jsem, usmála se na něho a odešla. Ještě než jsem vystoupila, mi otevřel dveře.
Došla jsem domů kolem půl jedenácté večer, když na mě Harry vyhrkl.
,,Co se stalo Louise?!"
,,Neboj, je v pohodě. Už se probrala a je u ní její otec." Harry se trochu uklidnil, ale dál přecházel po kuchyni se starostmi.
,,Kde jsou naši?" zeptám se.
,,Už spí. Zítra prý brzo vstávají a přijdou až pozdě večer..." odmlčel se a pak trochu výsměšně pokračoval.
,,Ty budeš mít doučování s chemie?"
,,Zklapni!" Harrymu se vždy zvedla nálada, když jsme se popichovali.
Po pár minutách jsme se ale zklidnili.
,,Zítra jdu do nemocnice. Jestli chceš, můžeš jít se mnou." navrhla jsem mu. Harry horlivě přikývl.
,,A v kolik?"
,,Po škole o půl třetí."
,,Dobře. Čekej na mě u nemocnice."

V noci jsem nemohla spát. Neustále se mi hlavou honili dvě myšlenky. Jedna myslela stále na Louis, jestli je v pořádku, a druhá na Freddiho. Na toho jsem myslela víc. Na jeho obětí. Nechápu jeho dnešní reakce. Asi to bylo spoustu emocí najednou. Zítra zas bude všechno jak má být. Já budu sudent, a ne jeho manželka a on bude zase učitelem a ne otcem Louis.

Do školy jdu s Harrym, když Louis nemůže. Teď mám plnou hlavu jenom jí. Těším se, až ji dnes navštívím. Snad si mě bude pamatovat...
První hodinu jsme měli češtinu. Tu překonám. Druhá výtvarka. Třetí Angličtina. Čtvrtá dějepis a pátá matika.
Opět nás učitel pozdraví a přitom mě celou dobu sleduje. Já jeho. NO, možná se ten včerejšek nezmění. Dodává si naději. Marlee to zaregistruje. Vzteky je celá rudá.
 Celou hodinu mě pozoruje a občas se usmějě a já na něho. Dělali jsme pracovní listy, takže to nikdo nepostřehl... Kromě Marlee. Samozřejmě.
Ke konci hodiny konečně promluví a řekne: ,,Mona Posey má jít o přestávce do ředitelny." polekala jsem se, co po mě může ředitel chtít.

,,Dobrý den?" pozdravím.
,,Aaa. Ahoj. Ty jsi Mona, že? Ta co zachránila včera Louise život..."
,,No..." ředitel mě nenechal ani doříct větu.
,,Tedy tak mi to řekl pan učitel Wesley."
,,Eee. Kdo?... A jistě." Nechápu, proč to na mě říkal. Snad nezacházel do podrobností.
,,Také mi pověděl, že jeden lékař vtipkoval, že bys za to mohla dostat ocenění... Doufám, že ten primář nebyl větší vtipálek než já."
,,Ne nebojte se. Na vás nemá nikdo." polichotila jsem ředitelovi. Už chápu, že to na nás Freddie bonznul.
,,A to ocenění dostane i pan učitel?" přišlo mi nespravedlivé, že bych ho měla dostat jen já, když on tam měl se mnou hlavní roli.
,,Samozřejmě. Neboj vylíčil mi všechny podrobnosti..." A jé...
Pak tam přišel i on a při příchodu se na mě usmál, ale samozřejmě tak, aby to ředitel neviděl.
,,Není třeba, abych to tu znova říkal, co jsem již řekl tady Moně. Ocenění se bude předávat na konci roku.
,,Dobře." souhlasím a odcházím do tělocvičny, kde jsme měli mít další hodinu s Freddiem. Upřímně, těším se.

,,Tak, dnes si zahrajeme můj oblíbený basket." To byla i moje oblíbená hra a docela mi i šla. Marlee opět necvičí a sedí na lavičce. A mluví s Freddiem?????
Uklidni se! Říkám si. Jen mu něco říká. Ale když mu pořád cosi vykládala už aspoň patnáct minut, nevydržela jsem to.
,,Pane učiteli, můžu prosím na záchod?" to oslovení mi teď připadalo hrozně cizí. Už jsem si zvykla na tykání a vidím, že si to budu muset opět dvyknout, když nebudem sami.
,,Jasně. Jen běž." Zase se usmál. Byla jsem ráda, že aspoň neposlouchá ty Marleeniny keci. Jen přikyvoval hlavou a nic neříkal. Za tu dobu co jsem byla na záchodě mi začal chybět jeho úsměv. Vyšla jsem ze záchodů a málem jsem se s ním srazila! Vycházel z kabinetu.
,,Promiň" Omlouvá se mi a přitom se směje.
,,Dobrý." přijmu omluvu. Nesl v ruce nějaké papíry a ty se mu rozsypali. Zohla jsem se, abych je posbírala, ale on mě zastavil tím, že mě znovu objal. Na chodbě. Tam, kde nás mohl každý vidět. Opět mě poslal do říše snů, která byla v jeho objetí. Položila jsem hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Pomalu se začal hýbat v bocích a tím rozhoupal i mě. Chvilku jsme takhle tancovali a pak se probudil a odtáhl se ode mě. Teprve pak jsme společně posbírali ty papíry. Při sbírání jsme se na sebe usmívali. Ale nic neříkali. Naše pohledy mluví za vše...
Když odcházel řekl: ,,Včera ti to moc slušelo." Usmál se a zmizel opět v tělocvičně, kam  jsem později musela i já.

Tak co, jak se vám líbí Freddieho chování? Nejdná příliš unáhleně?