My Teacher

128. Žádný učený z nebe nespadl

,,Hop!" pobídnu Peggy do cvalu a namířím ji na překážku. Mám srdce až v rajtkách, ale musím se překonat. Jsem před překážkou. Co mám dělat? Panikařím. Posledně to dopadlo katastrofálně. Málem jsem přišla o paměť. Nemám se náhodou zvednout? Rychle se postavím do třmenů, ale otěže jsou volné. Nemám žádnou oporu. Třmeny tisknu k bokům a čekám, až budu na druhé straně. Peggy se odrazí a malým skokem přeskočí překážku. Jemně dopadne na zem a automaticky se zastaví. Já se snažím udržet. Držím se její hřívy a zadní rozoschy sedla. Jak skočila, spadla jsem na stranu. Ještě že udělala tak malý skok, jinak bych přes ni přepadla a teď by bylo po mě určitě, protože Peggy by nestačila uhnout a skočila by na mě.
,,Mono! Co vyvádíš?" křičí na mě z dálky Rachel. Ostatní jen zadržují výbuch smíchu. Sklouznu se na zem a příjdu za učitelkou. Prvně se nějak posbírám ze země a opráším se.
,,Máš štěstí, že Peggy neskočila jako Aranis. Celý ten skok byl špatný. Absolutně všechno. Otěže byly volné, záda si jí taky moc nedolehčila..." kroutí nade mnou hlavou.
,,Omlouvám se. Když skočila, vzpoměla jsem si na tu nehodu." vymluvím se.
,,Já vím. Proto začínáme s tak nízkou překážkou. Ale proto se to učíme, abyste to uměli." uklidní mě Rachel...

,,Jedeme?" zeptá se Freddie, když zavře dveře od přívěsu, kde jsou Peggy a Blackie. Byli jsme neradi, že tam jsou oba. Už si na sebe odvykli, ale jak jinak bychom je odvezli?
,,Ano." kývnu a jedeme domů.
,,Dělali jste ještě něco s Blackiem?" zeptá se nevině.
,,Ne. Jen Henry se na něj občas přišel podívat." mírně se narovná, ale dívá se na cestu.
,,Jo? A co říkal?"
,,Freddie?" proč na něj pořád naráží?
,,Co je? Zajímám se, no..."
,,Nic neříkal. Loučil se s Blackiem." řeknu.
,,Hm... to sotva." zamrmlá.
,,Nech toho! Proč mi pořád odmítáš věřit?"
,,Já ti věřím. Já jen nevěřím Henrymu. Ten kluk vypadal dost schopně. Kdyby chtěl, dostane tě." protočím panenky a nic na to neřeknu. Mám Freddieho ráda, jen nevím, jak přežiju tu jeho žárlivost. Dojedeme domů, přivítám se s ostatními a vyložíme koně. Freddie si hraje s Blackiem a nic neříká. Tak radši odejdu.
,,Čau, Louis." pozdravím ji. Je v kuchyni a umývá nádobí.
,,Ahoj."
,,Kde je Amberly?" zeptám se.
,,S tvojí mámou na procházce. Volala, že by tu měla za chvíli být." Amberly byla stejně stará jako Blackie. Už uměla udělat dva kroky bez držení a sladce žvatlala. V chodítku se proháněla celým domem a ničila všechno, co jí stálo v cestě. Přitom se smála jak utržená z řetězu. Maminka ji odnaučila sát mateřské mléko. Teď jí dáváme krupici, polévky, čaj, mixované maso a na noc nutrilon. Narostly jí nádherné zlaté vlásky, takže vždycky když ji máma vykoupe, dlouho ji pak češu. Až se nabažím, dostane jídlo a někdo ji uloží do postýlky. Občas nechce usnout a plazí se v postýlce, někdy brečí, ale jinak je to hodné miminko, které do naší rodiny přineslo štěstí a úsměv.
,,Jsme doma!" ozve se ode dveří a já běžím vstříc nově příchozím.
,,Ahoj. Já si ji vezmu." odstrčím mámu od kočárku a vytáhnu z něj sedící dítě, které se na mě začne smát.
,,Ahoj zlato." usměju se na ni.
,,Jak bylo ve škole?"
,,Jo fajn. Dnes jsme skákali." řeknu jí stručně.
,,A šlo ti to? Posledně to nedopadlo dobře." strachuje se.
,,Jo. Jen musím zlepšit držení těla a tak. Můžu ji převléct?" nečekám na odpověď a přehodím si Amberly na rameno.
,,Tak jdeme..." pohladím ji po zádech a vyjdu schody. Zabočím do ložnice k přebalovacímu pultu.
,,Am... Fuj!" zkřivím nos a zasměju se. Nadělila nám dáreček do plínky...