My Teacher

102. Další ctitel

,,Nezajdeme si na oběd?" prolomím ticho. Už jsem nesnesla jeho pohledy, i když byly příjemné.
,,Jasně." jedeme ještě chvíli a pak zastaví v jedné vesničce u restaurace. Vypadá hezky.
,,Prosím..." otevře mi dveře a já se zase červenám. Musím mu říct, že mám Freddieho. Nesmím mu nic dovolit. Už i ty pohledy jsou riskantní.
,,Díky." řeknu a vedu nás k jendomu odlehlému stolečku pro dva.
,,Hm... Já si dám grilovaný steak s bramborami." říká Henry číšníkovi.
,,A vy slečno?"
,,Kuřecí řízek s hranolkami a kofolou, prosím." usměju se na něj a podám mu jídelní lístek.
,,Kde to vlastně jsme?"
,,V Žešově. Pojedeme ještě hodinu." koukne na google mapy. Pak uklidí mobil a přisedne si blíž. Teď sedíme těsně vedle sebe.
,,Šla by jsi se mnou někdy ven?"
,,Eee... Já..." nemůžu se vykoktat. Tak ráda bych řekla ano, ale nejde to. Musím mu říct ne.Koukám do stolu a zase se červenám. Když jsem začínala chodit s Freddiem, tolik jsem se nečervenala jako s Henrym. Proč se vždycky najde kluk, který má o mě zájem, a přitom je tak nádherný? Proč musí být láska tak těžká? Mezitím co se mi hlavou honí tyto myšlenky, Henry sebere odvahu a do dlaní vezme mou bradu. Ne, Henry. Jen to prosím nedělej. Díváme se tomu druhému do očí a já se přemáhám, abych po něm neskočila. Pak se začne přibližovat a já klepat. Už cítím jeho dech, když se náhle prudce odtrhnu. On taky ucukne.
,,Promiň. Já... Nemůžu." řeknu.
,,Je v tom jiný?" řekne smutně. Ten smutek v jeho hlase je nesnesitelný.
,,Ano. Nemůžu ho zradit. Promiň. Kdybych tě potkala před rokem..." povzdechnu si.
,,Kdyby... Jsem do tebe blázen a moc bych tě chtěl. Díky, že jsi mi řekla pravdu. Nechtěl bych, aby jsi kvůli mě byla nešťastná." pohladí mě po ruce a trochu se odsune. Donesou nám oběd a my ho bez dalších slov sníme.
Pak pokračujeme v cestě, opět bez nějakých řečí. Je neuvěřitelně smutný. Jsem ale ráda, že je tak čestný a slušný. Není jako Tomas, který mě chtěl za každou cenu.
,,Tady to je."řeknu, když uvidím náš dům. Henry se dost přemáhal, aby mě nepolíbíl. Ale i já jsem toužila po jeho rtech a taky se za to stydím.
,,Díky za odvoz. Uvidíme se po prázdninách."
,,Taky se měj nádherně a odpusť mi, jestli jsem ti ublížil."
,,Ne. Ale chci abys věděl, že ať se stane cokoli, budu tě mít ráda. Jako kamaráda samozřejmě." otevřu dveře, ale on mě ještě zastaví.
,,Dáš mi soje číslo?"
,,Jasně." vytáhnu mobil a nadiktuju mu číslo. On mi dá na oplátku to své.
,,Ahoj. Můžu tě zase vzít po prázdninách."
,,To asi ne. Tam mě vezme Freddie."
,,Dobře. Aspoň ho uvidím." usměje se a obejme mě. Aspoň něco. Odrthne se ode mě, ale jsme pár centimetrů od našich obličejů. Dívám se do jeho modrých očí. Teď se málem neovládnu já. Naštěstí se vzpamatuje dřív a rozloučí se mnou.
,,Ahoj." zamává mi a pošeptá lásko. Chtěl abych to neslyšela, ale řekl to dost nahlas. Začervenám se a radši zmizím v domovních dveřích. Za sebou slyším jen kola jeho auta, jak mizí někde v dálce.

,,Ahoj, lásko." slyším známý hlas, který mi chyběl. Nebo ne? Přestaň!
,,Ahoj Freddie." řeknu a projdu kolem něho, jako by to byl vzduch.
,,Mon? Co se děje?" zastaví mě.
,,Ach promiň. Nic."
,,Kdo tě sem dovezl? Měla jsi přijet až za hodinu."
,,Jeden veterinář ze školy." řeknu a Freddieho se zmocní malá žárlivost.
,,Kolik mu je?"
,,Neboj se. Slíbila jsem ti přece věrnost." ubezpečím ho. Ale mluvila jsem pravdu. Nebyla jsem mu nevěrná. Nic se mezi mnou a Henrym nestalo. Nebo ano? Ne! Ne! Ne!
,,Dobře, věřím ti." políbí mě. Ano, Freddie. Líbej mě, ať zapomenu na Henryho...